Nečekané sblížení...

Aneb "Nečekané sblížení prťavé megery a mudlovské šmejdky"

„Ginny, pojď sem, copak ti je?“ Vzala dívku za ruku za ruku a podívala se do jejích uslzených očí. Ginny se nejprve chtěla vytrhnout a pokračovat dál, ale když poznala svou nejlepší kamarádku Hermionu, s povzdechem jí následovala za roh chodby.
„No tak, co se stalo?“ Rusovlasá dívka však nebyla schopná slova. Brečela a zdálo se, že hned tak nepřestane. Hermionu napadlo, že by jí v tomhle stavu nemělo vidět zbytečně moc lidí a tak jí několika postranními chodbami odvedla až do sedmého patra, ke komnatě nejvyšší potřeby. Místnost, kterou jen o pár měsíců používali na Harryho lekce obrany proti černé magii a jako štáb BA, dnes vypadala úplně jinak. Byl to nevelký útulný pokojík, s hřejivým huňatým kobercem, hebkým semišem potaženým divanem a oválným týkovým stolkem, a také postelí s nebesy v zadní části. Všude byla spousta plyšových polštářků převážně krémové a světle zelené barvy – a na stole stála kouřící konvička s horkým čajem. Ginny se bezmyšlenkovitě posadila na divan.
„Dáš si čaj?“ optala se Hermiona, zatímco nalévala čaj do pěkných šálků z čínského porcelánu. Dolila oba šálky a pak se posadila vedla Ginny. Ta ještě chvíli váhala a potom opatrně uchopila svůj šálek a usrkla si horkého, sladkého čaje. Malá čarodějka se zvolna uklidnila a přestala brečet.
„Tak copak je? Co se stalo? Ginny, úplně jsi mě vyděsila! Takhle zničená jsi nevypadala ani po setkání z Voldemortem!“ Mladší z kamarádek skutečně nevypadala dobře. Byla rudá ve tvářích, zrychleně dýchala a zalykala se směsí vzteku a slzí. Konečně rozechvělým hlasem promluvila: „To Ron. Vlastně ani ne, ale tak to začalo. Povídali jsme si v jídelně a on si mě začal dobírat, jako jsem prťavá... jak to řekl? Megera? Docela mě to naštvalo, ale než jsem mu stihla něco říct, byl pryč. Jenže pak se objevil Malfoy. Očividně Rona zaslechl. Z ničeho nic mě ten zmijozelský slizák začal ponižovat. Že jsem tak hnusná a podřadná, že už to vidí dokonce i můj nablblý bratr, že by si o mě slušný čaroděj ani neopřel koště a tak... No a nakonec mi vmetl do očí, že nejspíš zůstanu nadosmrti sama a že mi to patří, vzhledem k tomu, že jsem ta největší šereda mezi tou nejhorší čarodějnickou špínou. Potom povýšeně odkráčel a celá ta zmijozelská sebranka se mi pošklebovala a smála, dokud jsem neutekla. No a na chodbě jsi mě pak chytila ty...“

Hermiona zalapala po dechu, znala Ginny spíš jako mlčenlivou dívku a tak rozzuřenou, aby ze sebe vychrlila několikaminutový monolog jí ještě nezažila. Potom ale sama spustila: „Tolik pláče kvůli těmhle hajzlům?! Vždyť jsi to řekla sama, Malfoy je jen mizernej zmijozelskej slizoun a jeho nohsledové nejsou víc než banda pitomců! Jak ti vůbec takoví idioti můžou pokazit den? Vždyť přece víš, že nemají pravdu a akorát se tě snaží naštvat, jako ostatně kohokoliv z Nebelvíru... Není to tak dávno, co mi nadával do mudlovských šmejdů!“ Ginny sklopila hlavu a zčervenala.

„Když já se bojím, že má vlastně pravdu. Nikdo mě nemá rád. Nikomu se nelíbím. Jsem opravdu šereda... Nejspíš by si o mě vážně nikdo ani neopřel koště. Nejdřív Harry, pak...“

„Cože!? No to snad ne!“ skočila jí do řeči Hermiona. „To jsme spolu snad už probíraly, ne? Nemůžeš za to, že jsi se zamilovala do Harryho v době, kdy ho ještě zajímal akorát famfrpál a páchání vylomenin spolu s Ronem a že pro něj v té době žádná dívka nebyla přitažlivější než jeho Nimbus 2000. Někdy mám pocit, že z toho nevyrostl do teď, každopádně – myslela jsem, že už jsi na něj zapomněla?“ „Ale jo,“ povzdychla Ginny, „ale je to jen příklad toho, jak mi to nevychází. Asi se vážně nikomu nelíbím.“

„Ale no tak! Sama víš, že tohle není pravda.“ Teď se zase chvěl hlas Hermioně a byla to ona, komu se hrnula krev do tváří.

„Třeba mě se líbíš moc!“ Ginny se smutně usmála a tiše pípnula: „Dík. Ale to je trošku něco jiného.“ Pak si ale uvědomila, jakým hlasem to Hermiona řekla a všimnula si pohledu, kterým jí kamarádka sledovala. „Nebo ne?“ „To víš, že ne, drobečku,“ hlesla něžně Hermiona a v oku se jí zaleskla slza.

„Tak drobečku?“ špitnula na oko naštvaně Ginny a naklonila se k Hermioně aby jí pevně objala. Ještě dlouhé vteřiny se objímaly a tiše plakaly. Pak se Hermiona trochu odtáhla a podívala se Ginny do očí.

„Nevadí ti to?“ zeptala se váhavě Hermiona. Odpovědí jí byla jiskřička v oku, sladký úsměv... a polibek. Jejich rty se střetly zvolna, zlehka, opatrně, jako když si motýl, právě vyklubaný z kukly poprvé v životě protahuje svá pestrá křídla. Několikrát se letmo dotkly a zase kousek pooddálily. V koutcích úst se jim třpytily drobné kapičky slzí. Pak Ginny přitiskla své rty pevněji a Hermiona vstřícně pootevřela ústa. Dívky se začaly jemně zkoumat špičkami jazyků, opatrně, pomaličku si navzájem pronikaly do úst. Polibek postupně nabýval na intenzitě, vášnivosti, víc a víc, až se stal dravým a nespoutaným. To už dívky hladily jedna druhou po vlasech, s nakloněnými hlavami zaklesnuté jedna do druhé a propletenými těly zrychleně dýchaly a přestávaly vnímat čas a okolní svět. Nejspíš to byla Hermiona, jejíž ruka poprvé zabloudila pod kamarádčin hábit, ale v prudké změti míhajících se rukou to bylo beztak poznat jen stěží. O chvíli později se už dívky intenzivně laskaly a mazlily. Že se nějakým způsobem dostaly do postele s nebesy si uvědomily až ve chvíli, kdy kvůli svlékání hábitů konečně přerušily několikaminutový polibek.

Netrvalo dlouho a obě dívky ležely v posteli nahé; dvě štíhlá, krásná, křehká mladá těla, ladné křivky hrající jako symfonie vzrušení linoucí se z orchestru jejich citlivých doteků, měkkých polibků a tlumených vzdechů. Světle hnědé a rusé vlasy slévající se v jedinou jiskřivou záplavu. Místností tiše šuměl melodický dech dívek unášených na vlnách extáze a odrážel se od jejích stěn jako ten nejsladší příboj. Jeho neslyšné burácení prolomilo Hemionino: „Smím?“ když pronikala prstem o maličko hlouběji do hebké jeskyňky své o rok mladší spolužačky, kamarádky... a milenky.

Ginny jen zlehka kývnula snad už v tu chvíli si obě pronikaly konečky prstů víc a víc do svých vlhkých a žhnoucích komůrek rozkoše. Nedlouho poté se Ginny vzepjala sevřená v křeči samotného vrcholu extáze, blaženě vykřikla a hned jak popadla dech, pronikla prudce jazykem do Hermioniných úst a zrychlila tempo, kterým svými prsty hrála na „harfu“ jejího hebkého těla vášnivou skladbu blížící se k poslednímu taktu. O několik okamžiků ucítila vroucí explozi ve svém nitru i Hermiona a záplava teplé vlhkosti skropila bledou, nezkušenou ruku mladší dívky. Ginny zvolna sklouzla, střídaje rty a lehoučký dotek jazyka, až k rozkroku, který doposud pulzoval vzrušením, a pak špičkou jazýčku našla malý, zduřelý hrášek. Hermiona zaúpěla pod nezvladatelným přívalem rozkoše a pak zavzdychala: „T-to není fér. Pojď, lehni si na mě, ať se k tobě taky dostanu.“ Ginny jí poslechla a posunula se tak, že teď ležela na ní, rozkrokem nad její tváří. O chvíli později začal skutečný rej jazyků a prstů, provázený výkřiky, vzdechy a steny obou malých krásek. Dvojicí propletených těl otřásla ještě celá řada vyvrcholení, než se obě dívky plně uspokojily a lehly si vedle sebe, dívajíc se jedna druhé do očí a jen lehce se dotýkajíc svých zpocených, rozechvělých těl. Teprve teď si měly jedna druhou příležitost prohlédnout. Hermiona sledovala svůj nový poklad téměř zbožným pohledem. Štíhlé, drobné tělo, ve tváři a na několika dalších místech skropené pihami, klubající se droboučká prsa s naběhlými bradavkami, ploché, hladké bříško, lehce, řídce ochlupený Venušin pahorek, magicky přitahující pohled kontrastem bílé pokožky a rusých chloupků... Hermiona se podívala Ginny zpět do tváře, protože se jí už zase zrychloval dech. Pohled světle modrých jiskrných očí také dávno nesměřoval k Hermionině tváři. Ginny zkoumala křivky dospívající dívky, s níž právě prožila svoje poprvé. Hedvábná pokožka v kontrastu s bledostí její vlastní jakoby snědší medově nazlátlá od letního opálení, už znatelná prsa s velkými dvorci ještě teď vzpřímených bradavek, štíhlé, ale přesto ne tak malé a křehké tělo jako bylo to její, útlý pas, ale znatelně ženské oblé boky ubíhající k bříšku a k tmavé tenoučké čárce na ohanbí... což jí připomnělo: „Hermi, ty se holíš?“

„Jo,“ ušklíbla se vesele oslovená; „Razorio Pudendus... kde je psáno, že čarodějky musí mít bobra?“ Obě vyprskly smíchy. Pak se Ginny zeptala: „Naučíš mě to?“ „Jasně, usmála se šťastně Hermiona a mrkla na ní. „Beztak se musíme jít osprchovat, než půjdeme mezi lidi.“

O pár minut později už stály ve sprše, zahaleny oblaky horké páry a čúrky horké vody dopadly na jejich ramena. Hermiona vysvětlila Ginny, jak funguje depilační zaklínadlo a Ginny se hned napoprvé zvládnula perfektně oholit. Špičatý, směrem dolů se zužující zrzavý trojúhelníček skutečně vypadal mnohem lépe než hustě zarostlé ohanbí.

Když odkládala hůlku, ucítila Hermionin dotek na svém rameni. Hermiona si namydlila ruce a začala jí mýt a masírovat ramena. Postupně jí sjížděla dlaněmi po rukou, bocích, ale i dopředu na hruď, a než se obě nadály, byly už zase zaklesnuté ve vášnivém polibku, mazlivě klouzajíc namydlenými prsty po těle té druhé. Hermiona si vychutnávala hebkost kamarádčiny bělostné pihaté pokožky a masírovala jí bradavky, hladila bříško a když z nich proud teplé vody omyl už prakticky všechno mýdlo, zabloudila prstem i do její štěrbinky. Ginny slastně vydechla a podlomily se jí kolena. Kleknula si s rozkročenýma nohama a opřela se o stěnu tak, že jí voda dopadala na záda. Hermiona se k ní zezadu přitisknula, jednou rukou jí bloudila po hrudi a bříšku a druhou stále rychleji a hlouběji pronikala do její štěrbinky. Koupelnou se brzo začaly rozléhat vzdechy a výkřiky Ginny, které se rozechvěla stehna která se zaťatými pěstmi vzepjala proti zdi, zmítaná gradující silou orgasmu, zatímco Hermiona nepřestávala a nepřestávala, dráždila jí až na pokraj šílenství, až se obě zhroutily na podlahu a stále proudící voda z nich pomalu smývala pot a vůni milování. Trvalo jim ještě několik minut, než se vzpamatovaly a dorazily se zpožděním každá na své odpolední vyučování. Vynechaný oběd je tentokrát opravdu netrápil…

Lilie a bílá růže: XIII. Doupě

Po příjezdu do Doupěte byl Draco jako vyměněný. Trávil s Ginny každý okamžik, byl pozorný, slušný a něžný, nosil jí květiny a vůbec se choval jako gentleman – a milenec. Překvapoval jí každým okamžikem. První týdny léta jí nyní připadaly jako sen, který s každým dalším západem slunce, který pozorovali ruku v ruce ze skály nad lesem, bledl a bledl až se stal jen nezřetelnou, matnou vzpomínkou. Ginny, opilá láskou a nekončícím přívalem romantiky, cítila jakési odtržení od minulosti. Jakoby bolest, strach a ponížen, kterými prošla v Malfoy Manor, nezažila na vlastní kůži. Bylo to trochu jako vzpomínky z raného dětství, u kterých často tak docela nevíte, jestli si je vybavujete jen díky fotografiím a vyprávění rodičů, nebo jestli jsou skutečně vaše vlastní. Dny ubíhaly jako voda a Ginny se cítila tak šťastná, jako ještě nikdy v životě. Draci se dokonale ovládal, nikdy nekritizoval omšelý, chaoticky domácí vzhled Doupěte ani nikoho z jeho obyvatel. I kdyby to z něj nedokázala vycítit, bylo jí jasné, že ho toto prostředí v kontrastu s pedantskou strohostí Malfoy Manor mate a vyvolává v něm rozporuplné pocity. Přesto si nikdy ani v nejmenším nestěžoval a k Weasleyovým se choval tak uctivě a přátelsky, že si ho po krátkém období vzájemného ostychu dokonce oblíbili, zejména Molly.
Co ale Ginny překvapovalo úplně nejvíc, byl vývoj mezi Dracem a Harrym. Od okamžiku setkání, kdy si nejspíš jen kvůli Ginny potřásli rukama, spolu několik dní nepromluvili ani slovo. Jakkoliv to bylo v Doupěti těžké, snažili se jeden druhému vyhýbat. Když už spolu museli být v jedné místnosti, například během jídla, Harry Draca během prvních dní neustále podezřívavě sledoval, jakoby měl strach, že z ničeho nic něco nekalého provede. Ale jak dny plynuly, bylo čím dál jasnější, že Draco má oči jen pro Ginny a že neplánuje nic špatného.
Na pár dní se v Doupěti ukázali i Bill a Charlie, a když v den jejich odjezdu hráli famfrpál na rozloučenou, stalo se, že se Harry a Draco ocitli ve stejném týmu. Harry, Draco, Hermiona a Ginny nakonec Billa, Charlieho, Percyho a Rona porazili, když Harry chytil zlatonku a překonal tak v tu chvíli třicetibodovou ztrátu bodů. Když všichni seskákali z košťat, plácl si Harry s Ronem a pak se otočil na Draca.

„Dobrý výkon. Nezajdeš s námi na pivo?“ Oslovený překvapeně zamrkal, ale pak otřel pot z čela a přikývl.

„Jasně. Prima nápad.“ O chvíli později už většina pánského osazenstva razila do nejbližší vesnice na pár pint ležáku. Ginny ani Hermiona pivo nepily, navíc zvyk kluků zajít po famfrpálu, zpocení a neumytí do zakouřené putyky považovaly za barbarství a ztrátu času, a tak se dohodly, že se po sprše půjdou trochu projít. Sotva o pár minut později zmizely z doslechu Doupěte, stočila se řeč na kluky. Ginny se s úsměvem zeptala: „Taky ti přijdou jak vyměnění?“ Hermiona se ušklíbla.

„Jo. Musím říct, že když Harry pozval Draca na pivo, úplně mi spadla čelist. V tu chvíli jsem nemohla uvěřit svým uším.“ Trošku se začervenala a pak polohlasně dodala: „Myslím, že s tím má co do činění sex. Od té doby, co spolu spíme, je mnohem vyrovnanější.“ Ginny překvapeně pootevřela pusu a vytřeštila na Hermionu oči.

„Vy spolu?“ Hermiona se zasněně usmála.

„Jasně. V podstatě skoro od chvíle, kdy jsme dorazili do Doupěte. To sis nevšimla, že jsme si s Ronem prohodili pokoje, abychom měli v noci soukromí?“ Ginny byla viditelně na rozpacích.

„Všimla jsem si, že spolu chodíte, ale... Uf. Prostě si vás nějak nedokážu představit....“

„Ty jsi s Dracem ještě nic neměla?“ Ginny zaváhala. Od okamžiku, kdy opustili sídlo Malfoyových, došlo v jejich vztahu k ohromnému zlomu. Drželi se za ruce, líbali se, něžně se mazlili, ale Draco nikdy nezašel dál než jemnému dráždění jejích uší a bradavek jazykem. Ginny si to nějak neuvědomovala, sex zatím nepostrádala, jakoby se napřed potřebovala vyrovnat s tím, co mezi nimi proběhlo ve sklepení Malfoy Manor. Teď, když to Hermiona zmínila, si uvědomila, že tohle mezi nimi zůstalo nevyřešené a že to kdesi uvnitř odsunula na neurčito.

„Promiň,“ ozvala se do ticha Hermiona.

„Ale ne, to ne. To je OK. Já jen... mám v téhle souvislosti s Dracem ještě dost, o čem přemýšlet. Možná bych měla využít toho, že Fred a George odjedou dnes s Percym do Londýna a mi budeme konečně zase mít soukromí.“ Hermiona se chápavě usmála, i když Ginny nevěřila, že by skutečně mohla chápat, oč tady běží.

Zbytek odpoledne strávila vysedáváním na vřesovišti a přemýšlením. Pořád si nemohla v hlavě srovnat kontrast mezi strachem a bolestí, které prožila, a silným vzrušením, které je většinou provázelo. Důtky dopadající na její kůži. Nahota, chlad a stud. Pocit bezmoci a nejistoty... a horkost v podbřišku a rostoucí extáze. Malý hlásek kdesi hluboko v mysli, který jakoby jí konejšil a říkal jí, že takhle to má být. Vyvrcholení, ke kterému jí přivedl násilím, spoutanou, umlčenou roubíkem a s kolíkem zavedeným do zadečku; orgasmus, který jí vyděsil mimo jiné i proto, že takhle intenzivní vzrušení ještě nikdy v životě nezažila. Ať se snažila sebevíc, na tomhle vzorci jí pořád něco nevycházelo. Draco jí ublížil, ale strach a nenávist cítila jenom proto, že to udělal hrubě a navzdory její vůli, dřív, než mu začala důvěřovat. Navíc ve chvíli, kdy si role po sázce prohodili, ukázal, že jí sám věří natolik, aby jí svěřil holý život, přestože se o něj v tu chvíli doopravdy bál.

Důvěra. Strach. Bolest. Rozkoš.

Uvědomila si, že je vzrušená. Představila si, jak před ním klečí nahá a on jí přikazuje, aby nastavila ruce. Přehodí jí kolem zápěstí provaz a pevně jej utáhne. Svíravé šimrání v podbřišku zesílilo. Uvědomila si, že jestli na to okamžitě nepřestane myslet, neudrží se a přivede se prsty, které měla už teď nevědomky zasunuté v kalhotkách, k vrcholu, od kterého byla už jen malý kousek.

Vstala a rozhodla se oklikou vrátit k domu. Když vešla do kuchyně a uviděla svou matku vařit, jakoby myšlenky, které jí ještě před chvílí vířily hlavou, byly náhle cizí, vzdálené a absurdní. Otočila se ke stolu, kde Draco – světe div se – pomáhal s přípravou večeře. Usmál se nad ní, a jí najednou v břiše až zabolelo. Vzrušení, které předtím tak pomalu opadávalo, bylo rázem zpět. Stačil jediný pohled do jeho chladných očí. Zkusila si představit Draca, jak něžně líbá její krk. Bam. Draco stojící s přísným výrazem nad ní, drží jí za copy a druhou rukou jí hrubě mačká bradavku. Ona se chce rukama bránit, ale má je pevně svázané za zády. Bolest jí ohlušuje a oslepuje a nezadržitelně vede k výbuchu extáze...

„Ginny? Slyšíš? Ptal jsem se, kde jsi byla tak dlouho. Jsi v pořádku? Měl jsem o tebe starost.“ Hlavou jí víří rozporuplné myšlenky. Slyšela ho skutečně až napodruhé. Není si jistá, co má odpovědět. Zaváhá.

„Jsem v pohodě. Byla jsem se projít vřesovištěm a trošku jsem se zapomněla. Je tam krásně...“

„To jsem rád,“ odpověděl s úsměvem Draco, ale z jeho očí šlo snadno vyčíst, že její odpovědi neuvěřil. Cítil, že za tím bylo něco víc. Když o chvíli později dostrouhal celer, pronesl směrem k paní Weasleyové: „Tak já poběžím.“ Molly jen chápavě kývla a pokračovala ve vaření. Rozhodla se raději nepřemýšlet, z jakého důvodu má asi Ginny růžové tváře a červené špičky uší, jako ona sama mívala, když byla opravdu hodně vzrušená. Jsou prostě věci, které o sobě děti a rodiče obvykle nevědí a většinou ani vědět nechtějí.

Oba dva mlčky vyšli na chodbu. Draco se zastavil a dlouze se na Ginny zadíval.

„Chceš o tom mluvit?“

„Až po večeři, prosím. V klidu a připravená. Vlastně by mi docela přišla vhod ještě malá chvilka o samotě. Zlobíš se?“

„Ne,“ usmál se a ona věděla, že to myslí upřímně. „Vlastně, Harry mi chtěl ještě něco ukázat, než večer odjede. Prý potřebuje zařídit nějaké nákupy v Londýně, takže v podvečer vyráží s Billem, Fredem a Georgem. Uvidíme se na večeři.“ Ginny jen přikývla a byla opravdu ráda, že Draco umí být takto shovívavý, chtěla totiž na večer ještě pár věcí zařídit. Skutečně se tedy potkali až na večeři, narychlo se rozloučili se všemi, kteří ten večer vyráželi na cestu, a zapluli tiše do velkého pokoje, který měli mít příštích několik dní jen pro sebe. Draco za nimi zavřel dveře a zavřel západku, aby měli soukromí. Posadil se na postel.

„Tak copak, zlatíčko? Povíš mi, co se vlastně odpoledne stalo?“ Ginny mlčky nalila dvě skelničky dobrého bílého vína, které koupila před večeří. Pak postavila láhev na stůl. Draco si teprve teď všiml, že je pokrytý černým plátnem a že na něm stojí váza s bílou růží a svícen se stejně bělostnou svící. Za vázou leželo několik vrbových prutů a ratanová rákoska. Ginny zapálila svíčku, zlehka rukou pohladila květ růže, pak se otočila, udělala krok směrem k Dracovi a klekla si před ním.

„Povím ti cokoliv jen budeš chtít, princi. Vlastně míním udělat cokoliv mi dnes přikážeš. La rose blanche règne ce soir,“ dodala a sklonila hlavu. Draco se usmál, ale nebyl to jeden z hřejivých úsměvů, kterými během posledních dní nešetřil. Byl to nevyzpytatelný, tajemný výraz, který podtrhoval chladně šedavou modř jeho očí.

„Dobře. Popiš mi, co přesně chceš.“ Ginny zaváhala a její tvář okamžitě zčervenala.

„Smím se na to napít?“

„Smíš. Připijme si... na opětovné setkání. Lily.“ Sklopil zrak směrem k ní a sklonil ruku se skleničkou. Ona naopak musela sklenici zdvihnout, aby si mohli přiťuknout. Jejich pohledy se střetly.

„Princi.“ Okamžik průzračně čirého ticha. Chvíle jasnosti a vzájemného pochopení. Ginny začala mluvit, ale věděla, že to, co muselo být sděleno, už Draco ví.

„Popravdě řečeno mi chybí mnohé z toho, co jsme spolu dělali v Malfoy Manor. Nikdy bych nevěřila, že to řeknu, ale ty strašlivé okamžiky měly svoje kouzlo. Ve chvíli, kdy tvoje činy začaly vycházet z oboustranného souhlasu, se můj pobyt na vašem sídle stal nejerotičtějším obdobím mého života. A nejkrásnějším. Nedokázala jsem to pochopit a přijmout, ale nalezla jsem v bolesti zalíbení. A vzrušení. A potěšení z toho, že se ti to líbí. Že každý můj sten, každý rudý pruh, který se objeví na mé kůži s napětím sleduješ a očekáváš mojí reakci. To, co jsi začal jako hru na mučení a týrání, se stalo hrou, která rozehrála všechno, co mezi námi dnes je, a poznamenala i to, kým jsme.

Miluji tě a jsem šťastná, že dokážeš být milý, něžný a pozorný. Ale dnes večer chci, aby sis mě vzal. Abys mě ovládl. Chci, abys na pár okamžiků zase byl hrubý a přísný. Aby ses stal mým pánem. Mým princem.“ Její slova se ztratila v tichu pokoje s dutou ozvěnou. Obrátila do sebe celý zbytek vína ve sklenici a odložila jí na zem. Zachvěla se, protože jí zamrazilo v zátylku a hrdlo jí sevřela sladkokyselá natrpklost, na kterou nebyla příliš zvyklá. Draco jí sledoval zkoumavým pohledem. Pět, deset, patnáct vteřin. Možná déle. Nevěděla přesně, ale cítila, jak pod jeho přísným pohledem zase červená v tváři a vlhne v rozkroku. Pouhý jeho pohled stačil na to, aby se v ní vzedmulo to, co se ten den už tolikrát pokusila vyhnat z mysli. Hřejivé, šimravé zvířátko v jejím bříšku se tam ale tentokrát zjevně hodlalo usadit a hned tak neodejít.

Draco konečně odvrátil pohled, kterým jí probodával zkr na skrz. Napil se vína, vstal a odložil jej na stůl.

„Od chvíle, kdy jsem se do tebe na Malfoy Manor zamiloval, což bylo velmi, velmi krátce po tom, co jsi k nám dorazila; nejspíš mnohem dřív, než si myslíš, jsem doufal a nepřestával doufat, že se dožiji tohohle okamžiku. Vroucně jsem si přál, abys docenila rozkoš, kterou může přinést pouze tahle Hra. Abys pochopila, že přísný pán a ten nejjemnější milenec mohou být jeden a týž muž. Každou noc o tobě sním. O tom, že ti přikážu svléct se donaha a kleknout si. Tobě se při tom proběhne mráz po zádech, pocítíš směsici strachu a vzrušení. Trošku tě ta troufalost rozzlobí, ale když se mi podíváš do očí, podlomí se ti kolena. Než si uvědomíš, co vlastně děláš, budeš přede mnou klečet. Nahá a ponížená, ale horká a vlhká vzrušením. Uslyšíš tepot vlastního srdce a uvědomíš si svůj zrychlený dech. A pak rozehrajeme hru. Budeme zase Princ bílé růže a Lilie. Budeme pracovat s ovládáním, s bolestí, napětím a možná i špetkou strachu. Ale ani na okamžik nezapomeneme na to, kdo jsme a že se milujeme a můžeme jeden druhému věřit...“ Předklonil se a podíval se jí do očí. Viděl v nich jiskřičky vzrušení. Přivoněl k ní. Ucítil její vzrušení. V tu chvíli už oba věděli, že tahle noc bude dlouhá. A výjimečná. Ta noc bude spojením Lilie a Bílé růže z jejich společné vůle. Spojením bolesti a rozkoše. Spojením krutosti – a lásky.

Lilie a bílá růže: XII. Těžká volba?

Ginny ho opět pevně připoutala, tentokrát vleže na zádech na masivní dřevěný stůl. Chvíli ho hladila, pohrávala si s jeho tělem, občas ho polechtala. Ta otázka mu ale doslova čišela z očí: „Co teď“? Ginny vytáhla hůlku a flakónek. „Jestli si myslíš, že tě dál budu týrat, tak na to zapomeň. Při pohledu na krev se mi nedělá dobře a ty už jsi pomalu samý šrám a modřina. Mám mnohem lepší nápad, jak tě potrápit, aniž bych prolila byť i jen kapku tvé krve. Víš, co je to myslánka?“ zeptala se, když koncem hůlky oddělila od svého spánku bílý pramének a stáhla ho do flakónku. Draco na ní vyvalil oči a pootevřel ústa; tvářil se teď skutečně vyděšeně. Ginny se ale jen nahořkle pousmála. „Myslím, že půjdu poslat sovu. Harry po mě chtěl, abych ho pravidelně informovala o tom, jak se tady budu mít.“ Draco rázem zbledl na ten nejsvětlejší odstín bílé, i čistý křídový papír by teď vedle něj vypadal zašle a zažloutle. „To ne! To neuděláš! Nepošleš Potterovi tuhle vzpomínku, že ne?“ Znělo to celé spíš jako úpěnlivá prosba než jako příkaz, navíc ke konci se Dracovi zlomil hlas. „To ne! Cokoliv se stane, má zůstat jen mezi námi! Prosím!“ „Vida, princi. Už prosíš. Ale na mém rozhodnutí nic nezměníš; jdu Harrymu poslat sovu. A za toho Pottera máš u mě vroubek, až se vrátím.“ Odešla, zabouchla za sebou dveře a nechala Draca jeho myšlenkám.
Draco měl pocit, že když ležel spoutaný v koutě a přemýšlel o smrti, bylo mu možná líp. Představa, že ten zatracený šmejd Potter uvidí všechno, co se tu dnes večer odehrálo, ho děsila víc, než vidina vlastního konce. Potter se bude výtečně bavit a pak to určitě ukáže a rozhlásí všem svým kamarádům. Čímž pádem Draco v Bradavicích skončil, po takovémhle faux-pas se ve škole už rozhodně nebude moci ukázat. Zatraceně! V Dracovi se mlely pocity a žádný z nich ne a ne převládnout. Vztek zápolil se strachem, stud s marností, bolest a zklamání se závistí. Ano, záviděl Potterovi! Záviděl mu, že má věrné přátele. Že ho Ginny milovala dřív, než se zamilovala do mě. Že dokáže být tak odporně čestný a zarputilý i když proti němu zrovna stojí půl kouzelnického světa. Byl to vlastně jediný důvod, proč Harryho neměl rád. Záviděl mu od prvního okamžiku, kdy se potkali, nebo vlastně možná ještě dřív, a jejich první setkání dopadlo tak nešťastně. Navíc, přátelství s Harrym Potterem by prostě nezapadalo do jeho předpokládané image chladnokrevného zmijozelského prince, který nenávidí mudly a všechny, kdo se jich zastávají. A postavit se vlastnímu otci? Draco nebyl hlupák. Viděl už Luciuse sesílat kletbu Cruciatus a rozhodně nehodlal něco podobného zakusit na vlastní kůži. Ani omylem.

Krutost jeho otce ho teď však trápila ze všeho nejméně. Už za několik hodin bude Potter vědět, co se tu dnes v noci odehrálo. Bylo to tak ponižující! Ale hlavně to byla zrada. Draco byl opravdu schopný přistoupit téměř na cokoliv, ale mělo to zůstat mezi nimi. Tohle ho opravdu hluboce ranilo. Uvažoval o tom, jestli se v Ginny přeci jen nezmýlil. Na druhou stranu, po tom všem, co jí provedl… Už zase se v jeho nitru bily jeho ego a jeho svědomí. Proud jeho ponurých myšlenek přerušila svým příchodem Ginny.

„To bys nevěřil, ale Harry mi psal, že už je u nás doma, v Doupěti. Prý se mu tak trochu stýská. Hádám, že jim sice jen chybím do počtu ve famfrpálovém týmu, ale i tak je to od něj milý. A Hermiona mě prosí, abych se doma ukázala co nejdřív, prý už to tam bez opory někoho rozumného s těmi dvěma blázny nemůže vydržet. Co bys řekl na to, kdybychom se tam zajeli podívat? Myslím, že by se ti u nás mohlo líbit. Bude tam spousta legrace. Tady mi je s tebou sice krásně, ale vaše sídlo je na můj vkus trošku moc… ponuré. A chladné. Myslím, že zítra vyrazím. A co ty, pojedeš se mnou?“

„Jak můžu jet s tebou, po tom cos… Moment!“ Dracovou myslí se mihl záblesk poznání. „Ty jsi tu vzpomínku neposlala, že ne? Byl to jen další způsob, jak mě vyděsit, jako když jsi mě nechala spoutaného myslet si, že mě necháš umřít, že ano?“

„Tak to ti, Dráčku, nepovím. Buď ti na mě záleží natolik, že to budeš riskovat a půjdeš se mnou, a nebo to nemá cenu. Pro tuto chvíli toho ale bylo dost. Myslím, že je čas jít spát.“ Několika pohyby hůlkou ho odpoutala, podala mu oblečení a pak spolu odešli do Dracova pokoje. Draco ale ještě dlouho nemohl usnout. Ještě mnohem víc, než rány biče ho pálily myšlenky na zítřek a rozhodnuté, které musí učinit. Má riskovat, že se ztrapní před Potterem a celou Weasleyovic rodinou, a nebo riskovat, že ztratí Ginny? Tahle rovnice rozhodně neměla snadné řešení… Draco ale věděl, že nejhorší, co by mohl udělat by bylo nerozhodnout se. Neudělat nic by znamenalo ztratit poslední zbytky hrdosti, přijít o veškerou čest. A tak – se rozhodl. Do ticha pokoje zašeptal: „Pojedu s tebou. Pojedu s tebou, protože tě miluji a chci s tebou být. Jsem si jistý, že jsi do Doupěte tu vzpomínku neposlala. Kdybych nebyl zmatený a nechoval se jako hlupák, nemohl jsem dnes ani na okamžik uvěřit, že mi doopravdy chceš ublížit. Odpusť mi. Miluji tě a pojedu s tebou. Do Doupěte, a nebo třeba až na kraj světa. Jenom tě prosím, slib mi, že o tom, co se tu během uplynulých dní odehrálo, před ostatními nebudeme mluvit.“ Trochu se bál, že mezitím usnula. Ale Ginny nespala.

„Nebudeme. Miluji tě. A jsem ráda, že ti to konečně opravdu došlo, Šmudlo.“ Draco se tentokrát oslovení nebránil. Usnul a myšlenky mu vířily v hlavě. Měl pocit, že ví co chce. Byl si zcela jistý tím, že dívku, která mu právě usínala opřená o rameno, miluje. Ale když zavřel oči a představil si její krásnou, bělostnou pleť, uviděl okamžitě i ostrý kontrast důtek z hrubé černé kůže. Když si představil jak jí líbá, viděl své ruce, jak jí šmátrají pod šaty, bolestivě pevně svírají její zadek a nehty drásají kůži na jejích zádech. Trvalo mu dlouho, než ty myšlenky zapudil dost na to, aby se mu podařilo usnout.

Ráno se přesto probudil svěží a připravený. Probudil se s úsměvem, a ten mu i přes veškeré obavy vydržel většinu dne. Získal svolení rodičů, přežil setkání s Potterem i nemalou částí rodiny Weasleyových, a když následujícího večera usínal ve společném pokoji s Ginny, Fredem a Georgem, cítil se úplně vyčerpaný, ale také dokonale šťastný. Usínal po boku dívky, která ho všem představila jako svého partnera a chovala se, jako by se první dny jejich vztahu vlastně nikdy neodehrály. Políbil jí na dobrou noc a i když si nikdy nebyl tak docela jistý, jestli věří nebo nevěří v Boha, tak mu krátce před tím, než jeho mysl obestřela pavučina snů, v duchu poděkoval.

Lilie a bílá růže: XI. Šmudla

Ginny během krátké chvíle Draca rozvázala a nechala mu chvilku, aby se protáhl a rozhýbal ztuhlé údy. Pak ho připoutala do závěsu ve tvaru „X“, jako předtím on ji, zády ke vchodu a k ní, takže viděl jen šedivou, svícemi ozářenou zeď několik kroků před sebou. Měla před sebou vystavená jeho bělostná záda, zadek a stehna. Jenom pomyslela a v ruce se jí objevila rákoska. Ani velká, ani malá; přesně taková, jakou potřebovala. Na loket dlouhá, asi půlcentimetrová na průměr a hladká jako ze sametu. Tahle místnost byla očarována vážně prakticky.
„Takže, abychom se vrátili k původnímu tématu. Ty mi nedůvěřuješ? Myslel sis, že bych ti ublížila, nebo tě dokonce nechala zemřít? Princi, princi... Budu ti to asi muset vysvětlit důrazněji. Mnohem důrazněji.“ Rákoska neslyšně prořízla vzduch a se zvučným plesknutím zanechala na bělostné pleti jeho zadku narudlý pruh. Draco sykl bolestí, ale snažil se ovládat. „Jak mám vědět, jestli mám přitlačit nebo ne, když nejsi ochotný dát najevo ani bolest? y jsi snad vážně nepoučitelný...“ Rákoska zasvištěla vzduchem a po dopadu zanechala ještě větší šrám. Draco zaúpěl bolestí.
„No vida. Ještě chvíli a pochopíš, o co mi jde, šmudlo.“

„NEŘÍKEJ MI ŠMUDLO!“

„Nekřič tady na mě! Myslíš si, že jsi v situaci abys mi rozkazoval?!“ Rána za ránou začaly dopadat na Dracův zadek, záda i stehna a barvily jeho světlou kůži do červena.

„Tak co, šmudlo, už máš dost? Popros mě, ať přestanu. Hm?“ Bolestí a vztekem rozechvělým, ale pořád ještě důrazným hlasem Draco vychrlil: „Já sakra nejsem žádnej šmudla!“ Ginny pohoršlivě zavrtěla hlavou.

„Ale, ale... Je ti jasný, že teď tě prostě nenechám jít, dokud sám, neřekneš, že jsi šmudla?“

„To neuděláš.“

„Udělám. Alespoň máme nějakou stopku... Tak to přece má být, podle pravidel, s jakými tyhle hrátky provádí mudlové, ne?“

„Já to neřeknu. To se radši nechám zabít.“

„To se uvidí. Každopádně v tom experimentu sehraji tu příjemnější roli. Tu méně bolestivou.“ Kde se vzala, tu se vzala, Draco si najednou uvědomil, že Ginny stojí za ním a objímá ho jednou rukou kolem ramene. A v druhé...

„To ne!“

„Ale ano...“

Prvních několik kapek horkého vosku dopadlo na Dracův žalud – penis mu pořád ještě stál jako kůl. Draco zařval jako poraněný tur. Ozvěna ještě chvíli rezonovala podzemím a pak se Ginny z uličnickým výrazem naklonila k Dracově tváři.

„Víš o tom, že tím v podstatě procházíš dobrovolně?“

„Dobrovolně?!“

„Máš přece možnost stopky. Můžeš to kdykoliv ukončit.“ Dracův výraz zdánlivě ztvrdl, ale Ginny si stihla všimnout jiskřičky v jeho očích a také pocitu jisté úlevy, který z něj šel vycítit přesto, že se snažil o opak.

„Já to neřeknu.“

„Řekneš.“

„Neřeknu.“

„Ale řekneš!“ Začali se oba smát. Draca ovšem smích hodně rychle přešel, protože na jeho penis šplíchla další várka horkého vosku. Zaúpěl a prohnul se v poutech.

„Tebe to baví! Proto trucuješ!“

„Baví? Za co mě máš?“

„Za masochistu. Normální člověk by rozhodně nebyl takhle vzrušený, když ho to bolí a ještě si hraje na neústupného.“

„Nejsem vzrušený.“ Ginny vyprskla.

„Myslíš si, že jsem blbá? Ne, že bys byl na tom až tak dobře, ale pořád je na tobě vzrušení vidět celkem jednoznačně...“

„Jak ne až tak dobře!?“ Začal se vztekat Draco. „Ty mě provokuješ!“

„Jasně, jenom já. A ty jsi milý, upřímný a přívětivý, že?“

„Rozhodně mnohem víc, než vzrušený.“ Z tónu jejich hovoru by nikdo nepoznal, že se nejednalo o veselou, lehce provokativní debatu nad sklenkou vína...

„Když tě udělám do deseti vteřin, což nebude problém,“ začala Ginny zatímco její ruce bloudily po jeho rozpáleném těle, „řekneš dobrovolně, že jsi šmudla?“

„To se ti nepodaří.“

„Když ne, tak tě pustím i bez toho.“

Draco se nadechl. „Tak fajn.“

„Počítej nahlas, pomalu do deseti.“

Draco začal Ginny se chopila jeho kůlu a začala mu ho dráždit. Druhou rukou mu pevně sevřela varlata a přesně v tu chvíli mu začalo v penisu škubat. Ve chvíli, kdy se dopočítal k sedmi, dostříkl skoro až na zeď, proti které byl připoután, jednoznačný důkaz jeho „prohry“...

„Tak už nech toho počítání a řekni to.“ Draco se usmál a se směsicí trucovitého vzteku a úlevy se sarkasmem v hlase prohlásil: „No jo. Jsem šmudla. Tvůj šmudla.“

Ginny ho políbila a plácla ho přitom přes zarudlý zadek. „Mělo to být bez ironie, ale pro dnešek ti to prominu.“ Potom mu konečně sundala pouta.

„Docela by mě zajímalo, jak bys reagoval na jednu věc. Pojď na všechny čtyři. Šup! Nezapomeň, že jsi můj až do rána.“ Draco poněkud váhavě poslechl, vlna vzrušení z něj opadla a tak zase začal být opatrný. Nicméně se v dané poloze nechal připoutat a přemýšlel, co to bude tentokrát. Když ucítil dotek jejích prstů na svém citlivém konečníku, okamžitě zaprotestoval.

„NE! Tam ne! Co to děláš?“

„Ten včerejší klystýrek beru ještě teď tak trochu jako podraz, takže si tě teď taky propláchneme.“

„To ne! Můj zadek nech na pokoji! Jsem snad teplej nebo co?“

„To nevím, brouku, to už je tvůj problém...“ podotkla ve chvíli, kdy mu do konečníku zasunula zvlhčený nástavec klystýru. Draco s sebou začal škubat a jak do něj proudila voda, cedil skrze zaťaté zuby téměř neslyšené nadávky. Pak zalapal po dechu, když mu začala krouživě masírovat břicho a jím proplula vlna nezvyklého, téměř bolestivého tlaku. Pak vyndala nástavec a z něj se během okamžiku vyvalilo vše, co něj muselo proudit několik minut. Celou ponižující proceduru opakovala Ginny ještě dvakrát, načež mu zadek a stehna omyla a osušila.

„To jsou pořád řeči o ponygirls, ale mít pěkného ponyboy bělouše se hned tak někomu nepoštěstí!“ Ginny záměrně mluvila štiplavým, trošku výsměšným tónem. Přesně ve chvíli, kdy se Draco pokusil zaprotestovat, zaplulo mu do úst udidlo, které zafungovalo jako spolehlivý roubík – znemožnilo mu jakýkoliv artikulovaný projev. Přesto se sklepem záhy rozneslo zoufalé ržání hřebečka, který právě dostal svůj ohon, samozřejmě jako druhý konec kolíku, který teď nepříjemně rozpínal a vyplňoval jeho konečník. Potom ho odpoutala.

Draco se pokusil se vstát, ale Ginny ho přišlápla k zemi a okřikla. „Ale no tak, přece se nebudeš vzpínat.“ O tom, že by to opravdu dělat neměl, ho záhy přesvědčilo bolestivé štípnutí bičíku do zad. A tak zůstal na všech čtyřech rozechvělých končetinách a koulel očima nazad, jak se snažil zahlédnout, co ho čeká následně. To už si na něj ale Ginny dřepla a pobídla ho: „Tak jedem!“ Po několika nemotorných krocích po všech čtyřech Draco zakopl málem upadl, takže Ginny raději zase vstala a začala ho delším bičem pohánět kolem místnosti bez zátěže. Draco soptil a funěl, zpočátku spíš vzteky, ale později očividně i námahou. Ztěžka lapal po dechu, po bradě mu z koutků úst, roztažených udidlem stékaly sliny a pot se z něj jen lil, když mu jeho paní konečně dovolila zastavit.

„Máš štěstí, že mě tohle nijak zvlášť nebaví. A nebo možná spíš smůlu,“ ušklíbla se Ginny, když mu vyndala ohon a udidlo. Draco lehl na zem a prudce oddychoval. Už radši ani nechtěl vědět, co přijde dál.

Lilie a bílá růže: X. Poslední okamžiky Draca Malfoye

Dlouhé, točité schodiště ještě nikdy nepřipadalo Dracovi tak ponuré jako dnes, a cesta do mučírny ještě nikdy nebyla tak krátká, přesto že se očima vpíjel do každé pídě cesty ve snaze najít ještě nějaký způsob, jak ze z téhle šlamastiky dostat. Tohle byl šach mat. Kdepak podvečerní šachy; na téhle partii visel možná i jeho život. Tolik jsem jí ublížil! Veritasérum, tolik ponížení, tolik bolesti, tetování... Co když mě nenávidí? Co když mě skutečně nenávidí? Co když mě... zabije? Dracovi bylo hůř a hůř a to se Ginny ještě ani nedotkla. Stáli mlčky v mučírně a několik okamžiků se každý zaobíral svými myšlenkami, on mrtvolně bledý a rozechvělý, snažíce se předstírat klid. Ona naopak klidná a mrazivá jakoby ze své přirozenosti, tak nepodobná osobě, kterou znal a na jakou byl zvyklý. Pak se zeptala: „Jak se používá tahle místnost? Tak, abych si mohla brát nástroje a ovládat kovy?“ Namířil na ní hůlku a zašeptal: „Accepte Dominus.“ Ginny proběhla tělem hřejivá záře a v tu chvíli věděla, že už není Ginny. Byla Paní. Paní Lili. „Dej mi svou hůlku, princi.“ Nechápal jak to udělala, ale v tom oslovení byla zároveň něžná útěcha a striktní, odhodlaný rozkaz. Dal jí svou hůlku. Věděl, že teď už je dokonale bezbranný a ona je pánem situace... vlastně Paní situace. A Paní se chopila své vlády bez váhání.
„Svleč se.“ Svlékl se donaha. „Otoč se.“ Poslechl. O vteřinu později zahlédl a ucítil, jak se mu kolem očí stahuje černá, sametová páska. Obklopila ho tma. Lili zavázala šátek tak, aby k jeho očím nepronikl ani nejmenší paprsek světla. Ucítil, jak mu levitační kouzlo podtrhlo nohy. Levitoval nyní vleže ve vzduchu, nevěděl jak vysoko a ani proč. Pak ho Lili začala svazovat provazy. Jemnými, kulatými, ale nesmírně pevnými provazy. Dávala si záležet. Každou smyčku, každý uzel utahovala, kontrolovala a ještě dotahovala. Spoutala ho dokonale, tak, že se nemohl pohnout snad ani o milimetr. Ruce za záda, s lokty téměř u sebe a od nich nataženou šňůrou k pevně staženým nohám, ohnutým dozadu. Stačilo už jen provléknout lano smyčkou, která vedla kolem krku a Draco byl svázán do nesmírně pevného a pečlivého kozelce. Kdyby chtěl povolit krční svaly a nohy, začal by se škrtit, nemluvě o následcích jakéhokoliv pokusu o vyproštění se. Dílo dokončila roubíkem, který také pevně utáhla. Nemohl vydat ani hlásku. Paní poodstoupila a zamumlala zaklínadlo. „Skrývající kouzlo!“ mihlo se hlavou Dracovi. Pak její kroky odezněly.
Draca polil studený pot a srdce se mu rozbušilo. Takhle svázanému mu brzy dojdou síly a uškrtí se, pokud dřív neumře na nedostatečné prokrvení těla. Takhle tedy umřu? Odešla. Zmizí ze sídla mě tu nechá. Potrvá celé dny, možná týdny, než vyprchá její skrývající zaklínadlo a někdo mě najde, pokud mě tedy vůbec začnou hledat už dnes a pokud je napadne hledat přímo tady, v sídle. Zemřu! Udusím se v křečích, sám a opuštěný! Bože... proč jsem jí tolik ublížil? Proč jsem si vysloužil nenávist a smrt z rukou jediné dívky, kterou jsem kdy doopravdy miloval? Do šátku se začaly vpíjet jeho slzy. Slzy bezmoci, strachu a zoufalství. Ležel, už ani nevěděl jak dlouho. Pokusil si maličko odlehčit napětí své šíje a nohou, ale okamžitě se začal dusit. Ještě dlouho po tom hloupém pokusu lapal po dechu a chrchlal. Umírám, pomyslel si. Pak si uvědomil, že v tomhle okamžiku to, co ho děsí nejvíc, není, že zemře. Samotného ho ta myšlenka zaskočila. Nejvíc ho ale bolelo, že zemře, aniž by jí ještě jednou řekl, že ji miluje. Tolik, tolik moc! Že odejde ze světa jako někdo, koho nenáviděla. Že si vysloužil tolik její nenávisti, že ho nechá zemřít. Ironie! On, pyšný a chladnokrevný Draco Malfoy leží nahý, svázaný do kozelce v chladném koutě vlastní mučírny, smrt se k němu plíží coul po coulu a on se chvěje a brečí tak, že šátek na jeho očích už prosakuje a první kapky jeho slz mu stékají po skráních a vpíjí se do jeho vlasů. On, který tolik nenáviděl aniž by mu kdo cokoliv udělal – což si uvědomil až nyní – nakonec přijal záhubu z ruku dívky, kterou miloval. Pak mu v hlavě svitla naděje. Ale co když mě miluje taky? Co když mě Ginny miluje tolik jako já jí? Nenechala by přece zemřít někoho, koho miluje! Nechala by vůbec někoho zemřít? Tak něžná, dokonalá bytost... Má láska, můj sen? Ne... ne, nenechá mě zemřít. Přijde a vysvobodí mě. Ale kdy? Ležím tu už celé hodiny, jsem úplně ztuhlý... nad sídlem už možná svítá... Ale ona přijde. Přijde! Ta myšlenka, že Ginny přijde a nakonec ho přeci jenom odváže, že ho vysvobodí, ho celého zachvátila. Obrátil na ní celou svou mysl. Srdce se mu rozběhlo jako o závod a začal zrychleně dýchat. Začal se potit, tentokrát ne jen studeným náznakem potu, ale doopravdy. Uvědomil si, že má erekci. Co přijde teď? Smrt nebo vysvobození? Pokusil se co nejvíc uvolnit svou mysl. Jsi přece čaroděj. No tak! Dokážeš se dívat i jinak, než jenom očima. Snažil se, vypínal své síly na maximum, ale ne a ne toho dosáhnout. Napínal svůj mozek tak dlouho, až ho vypětí donutilo k rezignaci. A v tu chvíli, najednou, z ničeho nic – viděl. Seděla se zkříženýma nohama ani ne dva metry od něj a upřeně se na něj dívala. V tu chvíli se mu hlavou rozeznělo: „To ti to ale trvalo, princi. Čekala jsem, že přestaneš panikařit a použiješ něco takového mnohem dřív.“ Uzavírání! Sakra, uzavírání! Panikařil tak, že ho celou dobu ani v nejmenším nenapadlo tlumit nebo skrývat své myšlenky. „Četla jsi celou dobu?“ zeptal se v duchu. „Jistě. Bylo to mnohem elegantnější řešení než veritasérum, řekla bych.“ „Ale veritasérum fungovalo hned. Takhle jsi musela čekat celé hodiny...“ Místností se rozezněl její zvonivý smích. A taky její odpověď: „Ale, broučínku, hodiny? Od chvíle, kdy jsme přišli do této místnosti ještě neuplynulo ani třicet minut.“ Třicet minut? Půl hodiny??? To ale není možné?! A nebo... A nebo je. Sakra. Zmatkáři. Panikáři. Hňupe. Idiote! „Nechceš se začít ovládat? Máš sice roubík v puse, ale pořád ještě čtu cokoliv se ti jen mihne hlavou, princi.“ Dopr... zachytila ještě a pak se Draco opanoval natolik, aby svou mysl alespoň přiměřeně uzavřel. Před osobou zběhlou v nitrozpytu by pořád ještě byl bez šance, ale pro o rok mladší spolužačku už to byla nepřekonatelná překážka. Rozvázala ho, vyndala mu roubík a nakonec mu sundala šátek. Zamrkal. I šero sklepení mu najednou přišlo oslňující. Pak vydechl úžasem. Nebylo tu zas až takové šero! Ve vzduchu levitovaly desítky, možná i stovky rudých svící a jejich plaménky stylově ozařovaly celou mučírnu. A Ginny! Omyl. Lili! Ta tam bylo její mudlovské oblečení. Měla na sobě krvavě rudé šaty, tak sexy a odvážné, že předčily meze jeho dosavadní představivosti. Z ramen jí po zádech splýval karmínový plášť až na zem. Měla rudé střevíčky na podpatcích. Dracovi spadla čelist. Ušklíbla se. „Nemusím se ani snažit o nitrozpyt, když reaguješ takhle. Snaž se alespoň neposlintat podlahu, ty čuně!“ Draco se alespoň trošku ovládl, ale překonat závod se svým srdcem, které v tu chvíli mělo díky zběsilému tempu snad už celé míle náskoku prostě nemohl. A než si to stihl uvědomit, měl plnou erekci, čnící vstříc jeho paní Lili jako na pozdrav. Zrudl.
Lili se k němu sklonila a sevřela jeho penis, jen aby ho ještě trochu víc podráždila a pobavila se jeho studem. Draco cítil, že je velice blízko orgasmu a snad poprvé v životě mu to rozhodně nepřipadalo jako kdovíjak skvělý pocit. Cítil se přece... strašně? Sám nevěděl. Byl hodně zmatený. Duševně na tom byl bledě a nejraději by se propadl, ale jeho tělo ho zrazovalo. Prudce oddychoval a zvědavě pozoroval svou paní. Přemýšlel, co asi bude následovat.
„Čeho se vlastně bojíš, princi? Je to jen záležitost postoje. Všechno to je v tvojí mysli. Když si budeš, tak jako před chvílí, neustále uvědomovat, že tě miluji a že všechno, co tady probíhá je jen hra, až na to, že tentokrát to nejsi ty, kdo určuje pravidla, mohl by sis to ještě užít. Bojíš se bolesti? Myslíš si, že se něco změní, když tě teď za tvou nedůvěru vyplatím rákoskou? Přestane se ti to z ničeho nic líbit? Sám víš, že ne. Jediné čeho se bojíš a co ti přitom, zcela očividně, zároveň dělá dobře je ztráta kontroly. Tak se uvolni. Poddej se mi a užij si to. Užijme si to oba.“ Na okamžik se rozhostilo ticho. Potom Draco sklopil oči a zašeptal: „Ano, má paní.“

Lilie a bílá růže: IX. Lilie a bílá růže

O pár minut později už byli ve sklepení. Ginny se nechala připoutat k trestné lavici a Draco si na malý stolek rozkládal potřebné vybavení. Tetovací strojek, barvy, čisté hadříky a hygienické ubrousky, vodu, desinfekci, sadu jehel...
„Teď ti položím poslední dvě otázky, na které můžeš odpovědět a změnit, co se má stát. Pak už jsi v mojí moci. Takže. Jsi skutečně odhodlaná do toho jít?“ Ginny se zachvěla, z pohledu na jehly jí na celém těle naběhla husí kůže a sevřel se jí žaludek. Přesto přes zaťaté zuby procedila: „Ano.“
„Tak tedy poslední otázka; kam to chceš? Na rameno, na lopatku, na břicho?“
„Do pravý spodní části podbřišku,“ oznámila stroze dutým, podivně netečným hlasem. Nikdy nepodceňujte nebelvírské. Draco jí důkladně otřel břicho štiplavě páchnoucí desinfekcí a pak ponořil jehlu do vody a naprázdno naznačil první linku. Ginny se chvěla, zuby zaťaté a slzy v očích, ale nevydala ani jediný sten. Zuby jí skřípaly, ale držela jako skála. Draco nabral barvu a začal tetovat naostro. Měl cit a zjevně i výtvarný talent. Na kůži se mezi krůpějemi krve a barvy začal pozvolna vynořovat nádherný vzor. Zkřížená lilie, bělostná, se žlutavými linkami a purpurovým žíháním a nádherná, věrohodná růže. Žádné klišé, přehnaný symbolismus. Draco si rozvrhl motiv tak velký, aby mohly vyniknout detaily. Stonky začal hned nad tříslem a květy se tyčily až do výše několika centimetrů nad pupík. Stále znovu a znovu namáčel jehlu do barvy, občas jehly vystřídal, průběžně kůži otíral ubrousky, aby na svůj výtvor přes odtékající vodu s barvou a krví viděl. Vteřiny, minuty, desítky minut plynuly v podivném tichu. Draco byl zcela ponořen do svého díla a Ginny jen upřeně zírala do stropu, zuby a pěsti pevně zaťaté, snažila se zklidnit a prohloubit svůj dech – a mlčela. Za celou dobu ani jednou nevzlykla, nevykřikla. V této na zdánlivě možná klidné, ve skutečnosti však nepředstavitelně vypjaté situaci, která byla jako podivné ticho před hrozivou, ohromnou bouří, co stále nepřicházela, Draco své dílo dokončil. Pořádně svůj výtvor očistil, ještě opravil několik tenkých kontur a potom kývl. Byl spokojený. Otřel si ruce a začal Ginny odpoutávat. Natřel celý výtvor čistou vazelínou a překryl její břicho tenkou, prodyšnou gázou, kterou upevnil tenkými proužky náplasti.

Ginny ho objala a políbila na rty. „Miluji tě. Děkuji.“ Draco celou situaci chápal čím dál méně, jakoby mu realita s ironickým úsměvem mizela kdesi v nedohlednu, a tak se během událostí prostě nechal unášet.

Na Ginny nebyla ve skutečnosti po celý ten čas vidět ani setina toho, co prožívala. Celou mysl sžírající touha začít křičet, řvát, prosit ho aby toho už nechal, s tím vším zápolila s každým ponořením jehly do její bělostné kůže. Ta bolest, štiplavá, bodavá, nevyhnutelná bolest pronikající kůží, ale mrazící až do morku kostí, pronikala celou její duší. Přála si umřít; jen s nejvyšším vypětím vůle do svých myšlenek nevkládala žádnou magii, protože by zřejmě Draca odhodila, srazila k zemi; možná i zabila. Prožívala svou noční můru, trnutí v zubech, které člověku může způsobit jen skutečně bytostná, živočišná hrůza z bolesti či smrti jí přivádělo na pokraj šílenství. Ginny ale měla důvod to vydržet. Pekelně dobrý důvod. Ona ho milovala. Cítila sílící cit ve svém srdci, měnící se ze zamilovanosti do skutečné lásky, která měla nesmírnou moc; dokonce takovou, že vybičovala její statečnost do míry, díky které dokázala unést i to, že se její donedávna ještě prakticky dětsky mírumilovný život změnil v prvotřídní horor. A jediné, co skutečně chtěla, co potřebovala, bylo vědět, že Draco miluje ji. Pokud to tak skutečně bylo, tak těch pár desítek minut v agónii bylo pořád jen relativně malou cenou za takové zjištění, a pokud to tak nebylo, tak jí ten čas pomůže navždy změnit její lásku v nenávist, kterou bude hořet až do svého posledního dechu. Pokud jí Draco nemiluje, tak se mu pomstí tak, jak to dokáží jenom ženy.

Navzdory odvěkému lidskému přesvědčení, že pouze muži mají srdce válečníků, když dávní bohové dělili mezi mužem a ženou, ženě jako matce a dárkyni života dali větší srdce; srdce schopné větší a hlubší lásky, ale také bezbřehé a všem mužům, které úplně nepohltilo šílenství, nepochopitelné nenávisti. A tak ty drasticky pomalu plynoucí minuty Ginny zároveň ničily a vysilovaly a zároveň jí zasévaly do srdce sílu, o které nezkušený, mladičký Draco Malfoy nemohl mít ani nejmenší potuchy. Nic z toho ale Ginny nedala najevo. Když skončil, řekla jen: „Potřebuji napít. Vyschlo mi v hrdle. A panák něčeho ostřejšího by mi asi taky neuškodil.“

Draco, netušící nic z toho, co se skrývalo za oponou těchto slov, jen kývl a odvedl jí na terasu, kam jim Dina o chvíli později přinesla džbán s ledovým čajem a láhev ohnivé whisky se dvěma sklenicemi, jak jí Draco poručil. Ginny do sebe svou sklenici obrátila, otřásla se a jak jí palčivé teplo pozvolna prostupovalo, měla pocit, že teprve teď je schopná uvolnit křečovitě ztuhlé svaly a začít dýchat hluboce a klidně. Do ticha, mezi nimi poměrně nezvyklého, pronesla: „Máš talent. Je to skutečně krásné, dokonce dost krásné na to, abych s tím žila po zbytek života.“ Draco se usmál. Pomalu se mu vracela jeho jistota. „Vždyť jsi to ani neviděla. Celou dobu si zírala na kamenné zdi našeho sklepení. „To není pravda. Několikrát jsem se podívala. A líbilo se mi to.“ „Nechápu, jak jsi to mohla vydržet. Myslel jsem, že to je tvoje nejhorší fobie.“ „To taky byla. Smiř se s tím, že některé věci prostě nechápeš. Ne vždycky můžeš mít na vrch, Dráčku! Třeba od dnešního soumraku...“ zatvářila se tajemně. V Dracovi hrklo. Už dnes? Noc a den...

Zavládla mezi nimi spíše mlčenlivá nálada, kterou nenarušil ani vydatný oběd, tradičně servírovaný domácí skřítkou Malfoyových. Bylo to poprvé, co si neměli co říct. Ginny o večeru mluvit nechtěla, a ani nepotřebovala, Draco se zase nechtěl ptát a strach ho příliš ovládal na to, aby dokázal konverzovat na jiné téma. Mlčky bloumali parkem, chvíli si zdřímli na sluníčku, ale to vše jen tak bezúčelně. Oba věděli, že jenom zabíjí čas a oddalují nevyhnutelné. Ginny se tvářila tajemně, ale z Dracova výrazu byste snadno přečetli nervozitu, ač se jí snažil skrývat za svou oblíbenou ledovou maskou. Čas se příšerně vlekl, ale když přišla chvíle čaje o páté, měli oba najednou pocit, že celý den utekl jako voda. Do večeře pak zbýval už jenom okamžik, který vyplnili partií čarodějnických šachů; Ginny zcela suverénně vyhrála, ač byl Draco jindy výtečný hráč, dnes se na hru vůbec nedokázal soustředit a dělal školácké chyby, podobně jako bezmyšlenkovitě hrající začátečník.

„Šach-mat.“ oznámila suše Ginny a zvedla se z křesla. „Myslím, že je čas na večeři.“ Oba pojedli spíše symbolicky. On měl žaludek tak sevřený, že nedokázal ani při nejlepší vůli sníst víc než pár soust, ona také neměla hlad, způsobně uzobávala z prostřené tabule jen aby mu dělala společnost.

„Tak jdeme?“ zeptala se Ginny když Draco rezignovaně odložil příbor.

„Dobře... Kam?“

„Samozřejmě, že do sklepení.“ Její hlas byl náhle kovově chladný a Dracovi se zarýval pod kůži jako nůž. Poněkud rozechvěle kývl a pak sešli dolů do sklepení.

Lilie a bílá růže: VIII. Dohoda

Vedl já nahou poměrně dlouho. Cítila už slábnoucí paprsky slunce a slabý vánek na své kůži, vůni sena, koní a později trávníku. Pak ucítila chlad a pod nohama hladký, kamenný povrch. Zřejmě vešli do nějaké budovy; snad zpátky do sídla? Vedl jí poměrně dlouho a pak jí zastavil. „Tady stůj. Musíš tu na mě chvíli počkat. Nesnaž se dostat z pout, nikam nechoď, prostě jenom stůj.“ Nechal jí stát nepříjemně dlouho. Byla zmatená, byla jí zima od nohou a pocit, že vůbec netuší, kde stojí a co na ní Draco chystá jí rozhodně neuklidňoval. O chvíli později, když už se chvěla chladem a nervozitou a čím dál vážněji si pohrávala s myšlenkou vykroutit se z pout a rozhlédnout se, kde ji vlastně zanechal, však Draco přišel. Vedl jí už jen několik kroků a pak po schodech dolů. Obestřelo jí teplo, ucítila příjemnou vůni a zvýšenou vlhkost vzduchu. Než si však stihla uvědomit, kde by asi tak mohla být, přistoupil k ní zezadu a sundal jí šátek. Vydechla úžasem. Byli v ohromné koupelně naplněné vodní párou z připravené horké koupele, všude kolem hořely svíčky a na kraji ohromné vany, nebo spíše bazénku, stál kbelík s ledem, ve kterém se chladilo pravé šampaňské, opodál stály ještě dvě skleničky na stopce z broušeného skla a miska čerstvých jahod. Draco jí poklepáním na rameno a gestem pobídl, aby si vlezla do vany. Teprve teď si všimla, že sám je nahý.
„Nech...“ pokusila se, ale Draco jí hned zase umlčel ukazováčkem, který zlehka přitiskl k jejím rtům.
„Nemluv, Lili. Jakákoliv tvá slova jsou teď zbytečná. A ty pouta ti nesundám, k tomuhle večeru prostě patří a budou patřit.“ Ginny ho poslechla a vklouzla do vany. Lehce sykla a zachvěla se, protože voda byla opravdu hodně horká. Draco se opatrně, o něco pomaleji také ponořil až po ramena do vody a posadil se, uvnitř vany, asi v polovině její hloubky byla podél kraje lavice přesně pro takové posezení. Seděli vedle sebe a chvilku mlčeli, vychutnávajíce si teplo a klid, kterými nasakovala jejich těla. Pak Draco odněkud vzal houbu, namočil jí do vody a skropil několika kapkami sprchového gelu. Přisedl si blíž k Ginny a začal jí omývat. „Uvolni se. Povol...“ Ginny se skutečně poddala jeho dotekům. Už předem jí bylo jasné, že hygiena rozhodně nebude jeho hlavní záměr, a tak jí nepřekvapilo, když většinu pozornosti věnoval jejím bradavkám a jejímu rozkroku. Když jí zvolna, ale intenzivně třel vnitřní stranu stehen a nečekaně jí zlehka kousl do ušního lalůčku, uniklo jí z hrdla blažené zasténání. Draco přestal náhle, přesně když měla pocit, že se blíží vrcholu. Zklamaně zamručela, ale tohle bylo přesně to, co Draco chtěl. Chtěl jí nažhavenou, nadrženou, neukojenou.
„Teď umyješ ty mě.“
„Tak mě roz...“ Draco opět uťal proud jejích slov, tentokrát houbou, kterou jí zacpal pusu.
„Ruce nepotřebuješ. Snaž se.“ Naklonil se, zaklonil se a opřel si hlavu o kraj vany a uvolnil se. Ginny se k němu po chvilce váhání skutečně sklonila a začala ho houbou, kterou za jeden konec pevně držela zuby, mýt na krku, ramenech, a té části hrudi, kterou měl nad vodou. Bylo jí ale jasné, že pouze s tím se nespokojí. Vlasy už stejně měla mokré a tak se nadechla, ponořila a začala mu mýt hruď. Když se vynořila, už neměl hlavu zakloněnou, ale v lehkém předklonu. Pozorně sledoval její snahu. Při dalším nádechu mu žínkou poněkud nemotorně a trhaně otřela břicho, přičemž zjistila, že má erekci. Pomalu, kousek po kousku, nádech po nádechu se věnovala jeho bělostnému tělu. Konečně byl spokojen. Vzal jí žínku z úst a přitiskl své rty na její. Zavřela oči a nechala se přemoci závratí. Jeho silné paže však už dávno pevně držely její nahé, spoutané tělo, hladily jí po mokrých zádech, zatínaly se svými pěstěnými nehty do její jemné a citlivé kůže. Když přestal, několikrát se zhluboka nadechla a pomalu zase začala myslet. Bylo to jako probouzet se z nádherného snu. Vyvedl jí z vany a osušil je oba velkým froté ručníkem. Do toho jí zabalil, popadl do náručí a odnesl do ložnice. Konečně jí povolil pouta. Mávnul hůlkou a rozžal oba velké svícny v pokoji. Potom odkudsi vytáhl karafu s vonným olejem a začal jí masírovat. Dráždil jí víc a víc, roztávala pod jeho rukama jako ledovec pod hřejivými slunečními paprsky. Pak už to nevydržela, a tak se otočila a začala mu jeho něžnosti vracet. Nekonečně dlouho se mazlili, líbali, střídavě se jeden druhého jen zlehka, jakoby váhavě, něžně dotýkali, střídavě se na sebe vrhali jako dva dravci, objímaje se jako kořeny stromu skálu v bouři, zasypávali se polibky a horečně bloudili po svých tělech. Pak Draco lehkým dotykem přitlačil Ginny k posteli a ona si uvolněně lehla. „Smím?“ zeptal se a v citlivosti jeho hlasu bylo cítit skutečné zaváhání. S úsměvem kývla. Nakonec se to skutečně stalo tak, jak o tom snila. Draco do ní pomalu, opatrně pronikl. Zasténala a pevně ho objala kolem ramen. Na první milování vydrželi oba obdivuhodně dlouho. Když po desítkách minut vykřikli ve společné extázi, byli už oba zpocení a zadýchaní, jejich těla se leskla ve svitu svíček a celý pokoj byl prosycen směsicí tělesných vůní, dráždivě jednoznačným pachem, kterým je cítit vášnivý sex. Ještě chvíli se objímali, dlouze se políbili a pak vedle sebe dlouho leželi. Když vychladli, stočila se Ginny v Dracově náručí a on je oba přikryl dekou. Usnuli v objetí a s úsměvy na tvářích.
Ráno se oba probudili ve skvělé náladě. Se smíchem se dali do pořádku, oba potřebovali sprchu i s umytím vlasů a mnohé další procedury, než byli připravení vyrazit spořádaně na snídani. Ginny se tentokrát oblékla do civilu. Vzala si mudlovské šaty, které si koupila před prázdninami speciálně kvůli Dracovi; bokovky a sexy tričko, které jí odhalovalo bříško, kombinaci, která perfektně zdůrazňovala její štíhlou, mladistvou postavu. Posnídali, tentokrát kultivovaně u jednoho stolu, přičemž plánovali, jak stráví zbytek dne. Draco vypadal dost váhavě, po takhle romantické noci se mu očividně nechtělo vracet k tématu jejich hry. Proto ho Ginny svou otázkou docela zaskočila: „Přemýšlel si někdy o tom, jak by se ti to při našich hrách líbilo v opačné roli? Dokázal by sis to užít i naopak?“ Zaváhal. „Příliš jsem o tom nepřemýšlel. V mých představách mám většinou... ...dominantní roli.“ Trošku zčervenal. „Má to znamenat, že bys to chtěla zkusit?“ Tázavě se na ní podíval. „Má to znamenat, že bys nebyl proti?“ zasmála se. Draco se zamyslel. „Víš, to není jen tak. Chceš, aby se princ dobrovolně nechal spoutat... To by chtělo hodně důvěry, abych se někomu takhle vydal. A já, ehm, nejsem moc důvěřivý člověk, Ginny.“ „Škoda.“ podotkla Ginny smutně. „Myslela jsem si, že mi důvěřuješ.“ Byl to útok, skoro vydírání, ale to bychom nesměli mluvit o Dracu Malfoyovi... Okamžitě byl ve střehu a zahájil protiútok: „Ale já ti věřím. Ovšem, dřív, než bych ti to dal najevo takovýmto způsobem, musel bych vědět, že mi také úplně důvěřuješ a že mi jsi skutečně oddaná. Aby naše pocity byly vzájemné. To zní fér, ne?“ Ginny zaváhala. „A jaký po mě ještě chceš důkaz oddanosti?!“ „Napadá mě jediná věc, jak to zjistit s jistotou,“ řekl Draco, který si už delší chvíli s tou myšlenkou pohrával. Tušil, že to tím uhraje do patové situace a o to mu v podstatě šlo. Díky veritaséru věděl, z čeho má Ginny největší strach. Byly to jehly... „Ty jsi moje lilie, já tvoje bílá růže. Což takhle to zvěčnit?“ „Jak to myslíš, Draco, zvěčnit?“ „Udělat na to věčnou památku... na tvé kůži. Víš co myslím, ne?“ Ginny zbledla a pak rozechvěle vydechla: „Tetování...“ Draco se shovívavě usmál, protože čekal, že Ginny vyhrkne to, co měla na jazyku. Ginny v první chvíli skutečně málem začala chrlit nadávky a rezolutně odmítnout, ale... Po několika nádeších a výdeších se mu podívala do očí. Lesklo se v nich něco nečitelného, cosi, co Draca dokonale mátlo. „Tak dobře. Nechám si vytetovat lilii a bílou růži. Na památku. A ty potom budeš noc a den jenom můj.“ Mrazivost, se kterou v jejím hlase zaznělo „jenom můj“ a odhodlaný výraz v tváři Draca zaskočil natolik, že z toho chtěl v první chvíli vycouvat. Ale byl to přeci jen Malfoy. Nemohl se vzdát. Ještě to zkusil: „Mluvím samozřejmě o mudlovském tetování, jehlou... Nemysli si, že jenom mávnu hůlkou. A žádné magicky urychlené hojení.“ Ginny se na něj podívala, z její tváře pořád čišel ten nečitelný, pro ni neobvyklý výraz. „To mi došlo, princi.“

Lilie a bílá růže: VII. Ponygirl

Ginny seděla v altánku tiše, ponechána vlastním myšlenkám. Tentokrát však nebyly ani zdaleka tak pochmurné, jako když jí Draco nechal o samotě naposledy. Cítila se dobře. Byla hrdá na to, jak moc ho dokázala potěšit a skoro se dmula pýchou z pocitu, že závěr jejího představení její princ nevydýchal. Celý život je vlastně hra... A svět je jedno velké jeviště, vzpomněla si na jeho vlastní slova. Nebyl na její roli schopný reagovat. Překvapilo ho to natolik, že udělal přestávku ve své vlastní hře. Hře, která jí od chvíle, kdy se oboustranně stala vědomou hrou, začínala bavit. Snape by se asi hodně divil, kam až můžou zajít následky používání chrabrovína, a to nejen v mezích katastrof. Sluníčko, které už plně pálilo žárem časného odpoledne, jí příjemně hřálo. Rozhlížela se po jezírku a jeho okolí. Tohle místo bylo skutečně okouzlující. Krom toho, že tu zrovna nebyl prince rose blanche, to bylo dokonalé místo. Byl pryč už pěkných pár minut a jí se začínalo stýskat. Taky si uvědomila, že má pořádný hlad, byť jí to ve srovnání s prvním pocitem přišlo docela malicherné. Jak dlouho mu asi může trvat cesta k sídlu a zpátky? Byla čím dál víc nedočkavá a jen strach z toho, že by v neznámém lese mohla zabloudit, jí bránil aby mu nešla naproti. Pořád upírala oči do lesa, do míst, kudy Draco odešel. Pak ale uslyšela zasvištění přesně z opačné strany, od jezírka. Nad hladinou se mihla bílá skvrna a o vteřinu později už Draco seskakoval z koštěte na rovince pod altánkem.

„Páni! Nečekala jsem, že přiletíš,“ přivítala ho.

„Nechtělo se mi zdržovat se další cestou pěšky. Navíc, nejen famfrpálem živ je čaroděj,“ řekl s přívětivým úsměvem a začal rozbalovat balíky a koše, které vezl přivázané ke koštěti. Rozhodil velkou bílou deku, doprostřed položil několik košíků a otevřel je.

„Tak prosím, slečno... Oběd je na stole,“ pokynul jí s žertovnou úklonou. Ginny se posadila a počkala až si přisedne k ní. Pak poznamenala: „Když jsi říkal, že oběd budu jíst taky ze země, netušila jsem, žes tím myslel tohle. To je celkem... příjemné překvapení.“ Oba vyprskli smíchy a po tom, co si vzájemně popřáli bon apetit, se pustili do jídla. Bylo toho skutečně hodně. Sendviče s tuňákem, misky salátu, uzený salám, šunka, několik kusů různých francouzských sýrů, křupavý chleba, čerstvé ovoce a zelenina, černé olivy a jiné dobroty zabraly většinu ubrusu a už brzo začaly plnit žaludky obou jedlíků. Draco se ještě k tomu vytasil s lahví výtečného bílého vína, kupodivu dokonce s křišťálovými skleničkami, které nějakým zázrakem zdárně přežily let na koštěti. Když zahnali hlad a už spíše uždibovali kousky dobrot, nalil Draco další skleničku vína a z náhlého popudu podržel Ginny ruku zrovna, když si trhala kuličku hroznového vína. „Počkej,“ řekl a utrhl kuličku sám, obkroužil s ní její rty a pak zamířil do pusy. Začali si hrát, Ginny vždycky pohledem ukázala na to, na co zrovna měla chuť a Draco jí to s několika dráždivými oklikami vpravil do pusy. Po asi půl hodině téhle zábavy Ginny místo na ubrus zabrousila očima k nebi a zafuněla.

„Už dost, broučku, nebo ti tady prasknu. Neříkal jsi náhodou, že mě chceš celou?“ Draco zčervenal, zřejmě za to mohlo její oslovení, a napil se trochu vína. Pak kývl, lehl si na deku a protáhl se.

„Tak ty si chceš zdřímnout?“ Zahlaholila Ginny rozverně a sklonila se k němu. „Já sice nemám hlad, ale něco bych ještě přeci jen zakousla!“ Než Draco stihl pochopit její dvojsmysl, kousla ho lehce do ucha a začala ho líbat na tvář. Chvíli ho tak ještě dráždila, na což reagoval spokojeným mručením, pak se mu schoulila na hruď a rozhodla se si taky zdřímnout.

Probrali se po necelé hodince lenošení, šli si spolu zaplavat a bylo jim celkem fajn. Když po několikátém koupání odpočívali na dece a slunili se, zeptal se Draco: „Fenku jsi ráno zvládla docela dobře. Troufáš si i na jiný zvířátko?“ Ginny váhala, jestli nemá jeho nápad zarazit hned v počátku, ale zvědavost a také šimrání v břiše, které jí pomyšlení na podobnou hru způsobovalo nakonec zvítězily.

„A na jaké?“

„Myslím, že by z tebe byla pěkná kobylka. Ale nebudeš to mít jednoduché. Ve chvíli, kdy se podvolíš, ti hned tak neumožním couvnout. Nemám rád nedohrané hry.“

„Kobylku, povídáš? To zvládnu hravě. A co se týče nedohraných her, já také nerada utíkám od neuzavřených záležitostí.“

„Pokud se nám to vydaří, slibuji, že večer nebudeš litovat. Je to takový můj malý sen, pokud mi ho splníš, odměna tě určitě nemine.“

„Tak na co ještě čekáme?“ ...o několik vteřin později už se ho držela kolem ramen a odlétali na koštěti do jiné části pozemků sídla. Bylo tu několik ohrad se skutečnými koni, stáje, malý domeček, zřejmě skladiště náčiní a volný výběh na parkour. Draco odvedl Ginny do stáje a svěsil ze zdi připravené náčiní. Zjevně s touhle zábavou na dnešek počítal.

„Klekni si na všechny čtyři, Lily. Tady u těch kruhů.“

„Ano, můj princi.“ Přezdívky byly zajímavým způsobem jak si bez předchozí dohody ohlásit, že hra začala. Poslechla ho a klekla si ke kovovým kruhům. Připoutal jí ruce i nohy a pod břicho jí zasunul kovovou stoličku.

„Je to nutné?“

„Pst. Už nemluv, Lili. Tvoje přeměna na kobylku právě začíná.“ Přistoupil k ní zezadu a natáhl jí na hlavu ohlávku. Upnul jí kolem hlavy. Pak ucítila chlad kovu. Pootevřel jí ústa a strčil dovnitř něco chladného, co jí úplně znemožnilo artikulovaně mluvit. Udidlo. Netušila, že bude tak důsledný. Začala se bát a trochu litovala svého souhlasu, ale zaprvé se nechtěla vzdát a za druhé věděla, že teď už by jí z toho Draco nenechal jen tak vyklouznout. A tak pokračoval. Celou jí navlékl do popruhů jako vlečného koně. Svázal jí ruce za zády a utáhl celý postroj tak, aby nemohla narovnat záda. Věděla, že až jí odváže od kruhů, bude muset chodit ve skoro kolmém předklonu a už teď jí z té představy skoro rozbolela záda. To ještě netušila, co přijde. Draco vzal její cop a upnul ho kamsi na její záda, že musela hledět přímo vpřed, s dozadu zalomenou šíjí. Tohle už opravdu nebylo příjemné. Kdykoliv chtěla ulevit svému krku a povolila svaly, ucítila prudké zatahání přivázaných vlasů a tak musela držet hlavu v záklonu. Nespokojeně zahuhlala, ale nebylo jí rozumět.

„Ale no tak, kobylko, nevzpínej se. Ještě nejsi připravená na vypuštění do výběhu.“ Jeho hlas zněl už zase nebezpečně. Ginny se začínala opravdu bát, co jí čeká. Přece by jí po takhle krásném odpoledni neublížil? Jeho schematické, sebejisté pohyby však nasvědčovaly o pravém opaku... Rozhodně s ní nehodlal jednat v rukavičkách. Ucítila, jak tahá za řetězy, kterými měla připoutané nohy tak, aby její nohy roztáhl od sebe. Zneklidněla ještě víc. Obavami z toho, co mělo přijít se jí zrychlil dech a začala se potit. Pak ucítila cosi chladivého na zadečku, přímo mezi půlkami. Došlo jí, že jí Draco lubrikuje řitní otvor. Začala huhlat na protest o sto šest, ale Dracovi to bylo očividně jedno. Spíš ho to ještě povzbudilo. Zatlačil prstem a strčil jí ho do zadečku. Ginny zaúpěla. Tohle skutečně nečekala, navíc to bylo něco naprosto nezvyklého, už jen představa, že to vůbec udělal, natož pocit, jak jejím zadečkem něco klouže v opačném směru než jak tomu bylo celý život. Chvíli jí ještě masíroval a pak ucítila, jak jí do konečníku zatlačil jakýsi gumový špunt. Znovu se marně pokusila zaprotestovat, a hned na to v šoku zaúpěla, když ucítila, jak jí do střev proudí studená voda. Začala s sebou škubat a vzpínat se v poutech, ta ale držela pevně.

„Klid,“ snažil se jí konejšivým hlasem utěšit Draco. To je jenom klystýr. Potřebujeme tvůj zadeček volný. Copak bys byla za kobylku bez ohonu.“ S těmito slovy jí ukázal, co tím ohonem myslí a jí se zúžily zorničky zděšením. Byl to černý kolík na jednom konci ve tvaru menšího penisu, na druhém s dlouhým střapatým ohonem. Zahuhlala a začala s pouty opravdu zuřivě bojovat. Draco jí poplácal po zádech, pohladil jí po odhalené šíji, trošku jí promnul bradavky a než vytáhl nástavec klystýru z jejího zadečku, přejel jí prsty mezi nohama. Byla vlhká.

„Bojuj si jak chceš. Je velice snadné zjistit, jestli se ti to líbí i beze slov.“ Přivoněl ke svým prstům a pak jí je dal pod nos, aby ucítila svou vlastní ženskou vůni. Ginny si s hrůzou uvědomila, že má opravdu naběhlé bradavky a že je sexuálně vzrušená, ale vzhledem k tomu, že to znamenalo pouze to, že Draco bude bez obav pokračovat dál, jí to zjištění rozhodně nepotěšilo. Pak už ucítila povolení tlaku ve svém konečníku a jak se z ní řine směs vody a stolice. Nedokázala by ten proud zadržet ani kdyby chtěla, navíc tlak v jejích střevech byl už skoro bolestivý, a tak jen poníženě povolila svěrače. Už zase se cítila trapně, poníženě a uboze, ale pozvolna jí docházelo, že jak sílil její strach a odpor, rostlo i její vzrušení a napětí. Jakkoliv to bylo absurdní, přestože většina její mysli křičela pro okamžité ukončení toho všeho, druhý hlas někde hluboko v hlavě jí našeptával, že i kdyby teď měla možnost hru ukončit, hodně by váhala, jestli to má udělat a pokazit to. Strach z toho, co mělo přijít už za několik vteřin to ale nijak nezmenšovalo. A tak když Draco omyl a osušil její zadeček a stehna a potom začal znovu natírat její konečník jakousi vazelínou, začala s sebou zase škubat a vzpínat se. Draca její úsilí bavilo. Když na ní promluvil, v jeho hlase zněl skoro smích.

„Neboj se. Navlhčím i ten kolík, skoro to nebude bolet.“ Naposledy se pokusila zaprotestovat, a pak už cítila vlhký, měkký konec silikonového údu, jak jí ho Draco přiložil k řitním otvoru a začal ho zvolna, mírně krouživými pohyby tlačit dovnitř. Začala hekat a když špička nástroje skutečně zmizela v jejím konečníku, zaúpěla a vytryskly jí slzy.

„Ale no tak, kobylko... Je to sotva deset centimetrů dlouhé a má to tak dva na šířku, ani se to neblíží živé velikosti, tak mi tu nebreč, jako bych tě rozerval vedví.“ Ginny rozhodně nepřipadalo, že by to „skoro nebolelo.“ Když kolík pronikal dovnitř, skutečně to dost zabolelo a i teď si jen pomalu zvykala na nepřirozený, neustávající tlak v konečníku. Draco jím několikrát posunul tam a zpět a Ginny i přes udidlo v puse hlasitě vykvikla. Byl to úplně nečekaný pocit a ona se šokem počůrala, rudá ve tváři studem, zejména když spatřila Dracův královsky pobavený výraz. Když ale viděla jeho erekci, zase v sobě ucítila vlnu vzrušení. V tu chvíli byla dokonale zmatená a v jeden okamžik sama sebe málem nenáviděla. Chtěla mu dát najevo, že s tím nesouhlasí a že se jí to nelíbí, chtěla se soustředit na ty nepříjemné pocity, ale Draco si k ní právě zezadu klekl a začal jí masírovat stydké pysky a klitoris. Zafuněla překvapením a vzepjala se v poutech snad ještě víc, než předtím. Draco ale nepřestával, naopak, postupně zlepšoval pozici svých prstů, jeho pohyb byl čím dál dráždivější a také zrychloval. Ginny už srdce bušilo jako o závod a cítila, jak jeho prsty skrápí svou vlhkostí. Ještě chvíli se marně pokoušela vzdorovat svému tělu, ale jak dráždění sílilo, úplně se té směsi vzrušení, bezmoci a ponížení poddala. Jen o pár desítek vteřin později se v poutech vzepjala naposledy, tentokrát ovšem při ochromujícím orgasmu. Zachrčela do udidla a její šťávy vystříkly jakoby se znovu pomočila. Její stehna se křečovitě třásla a ona se snažila napůl ucpanými ústy lapat po dechu. Draco jí přestal dráždit a jen jí ještě chvíli hladil po stehnech a zádech. Takhle si svůj první orgasmus s ním rozhodně nepředstavovala. To už jí ale odpoutával od kruhů v zemi, nazul jí podivné kožené kozačky - podivné proto, že měly na podrážce připevněné podkovy, aby Ginny chodila skutečně jako kůň. Pak jí vyvedl do výběhu, pořád ještě rudou ve tváři a zrychleně dýchající. Vytáhl odkudsi jezdecký bičík a zlehka jí pleskl přes holý, vyšpulený zadek. Přesto, že to vlastně doopravdy nebolelo, vypískla překvapením a popoběhla. Draco ale u malého popoběhnutí nehodlal zůstat. Natáhl lano od jejího krku a postavil se do středu výběhu. Jezdecký bičík vyměnil za skutečný bič a několikrát svižně práskl do vzduchu, aby své nové kobylce ukázal, že to s bičem umí. Ginny začala obcházet kolem výběhu jako kůň, ale Draco jí pořád popoháněl, až skoro běžela, pokud se tedy supění v tak hlubokém předklonu, s hlavou staženou nazpět a ještě s nepříjemným tlakem v konečníku, kvůli kterému spíše pajdala s napůl rozkročenýma nohama, dalo vůbec nazývat během. Začínala se potit a taky lapat po dechu a tak zpomalila, v tu chvíli ale poprvé ucítila skutečné švihnutí biče. Zajíkla se a málem upadla. Ta bolest! To pálení a štípání co po ráně zůstalo! Na zadku jí zůstal rudý pruh. Ze strachu před další ránou trochu zrychlila, když viděla, že se Draco natahuje k další ráně, přidala ještě víc. Takhle vražedné tempo ale nemohla vydržet dlouho. Už po oběhnutí jednoho kolečka měla pocit, že vypustí duši. Horko a potíže s dýcháním jí však z hlavy vyhnalo další švihnutí bičem. Zakvičela a pokusila se své klopýtání ještě zrychlit.

„No tak hyjé, hyjé! Přidej,“ pobízel jí se smíchem Draco a v tu chvíli ho skutečně ze srdce nenáviděla. Pot se z ní jen řinul, po bradě jí z nedovřené pusy stékaly pramínky slin, měla pocit, že co chvíli omdlí, jak byla přidušená a navíc jí teď zadek bolel jak zevnitř, od dráždění „ohonu“, tak z venčí, od pekelně palčivých ran toho zpropadeného biče. Draco jí několika dalšími ranami donutil oběhnout ještě několik koleček, než se vyčerpaně zhroutila do písku. Pak k ní přišel a s úsměvem podotkl: „Vidím, že úplně funíš blahem...“ Ginny cosi nesrozumitelného, ale očividně ne příliš přátelského zavrčela a vrhla na něj zuřivý pohled. Pak jí ale obestřela tma. Draco jí zavázal oči černým hedvábným šátkem. Pouta na jejích rukou povolila, jen aby z ní stáhl postroj a o okamžik později jí je zase spoutal, tentokrát však něčím mnohem jemnějším, chladivou, hebkou látkou, nejspíš saténovým šátkem. Postupně z ní sundal i veškerou ostatní výstroj včetně análního kolíku a nakonec osvobodil i její ústa, hned k nim ale přiložil prst a zašeptal: „Pst, Lily. Teď nemluv. Nech se vést. Důvěřuj svému princi.“ I kdyby mu důvěřovat nechtěla, se spoutanýma rukama a šátkem na očích jí ani nic jiného nezbývalo.

Lilie a bílá růže: VI. Altánek

Pak vyrazil pryč z cesty, směrem hlouběji do parku, kráčejíc trávou na které teprve dosychaly poslední krůpěje třpytivé rosy. Ginny se držela asi krok za ním, užívala si toho, že má konečně volnost pohybu, pohrávala si se svými vlasy, protahovala si ztuhlou šíji a rozverně kroužila bosýma nohama v dobře udržované, hebké trávě, jejíž vláha příjemně studila a laskala její bělostná chodila. Kráčeli stále hlouběji do parku, který pomalu houstl a měnil se spíše v les. Terén se svažoval dolů, scházeli do jakéhosi údolíčka. Bylo tu o něco chladněji než nahoře na cestě, ale Ginny si husí kůže na svých rukou vůbec nevšímala; byla úplně unesená krásou toho místa. Bylo tu ticho, vzduch byl vlhký, ale přesto svěží, prastaré stromy porostlé lišejníky, mechem, jmelím a břečťanem tvořily celistvou klenbu, díky které tu bylo jemné příšeří. Pěstěný trávník tu nahradila svěže zelená lesní travička. Draco popadl Ginny a nesl jí v náručí. Byla jeho gestem zaskočená.

„Stačilo říct, jen jsem se na okamžik kochala. Nemusíš se se mnou tahat...“ Zadíval se jí tázavě do očí, dokud nedodala: „...můj pane.“ Pak jí odpověděl.
„Je tu celkem hustý podrost, maliní a ostružiní, měla bys úplně rozedrané nohy. A já tě chci celou,“ zasmál se, „jsem totiž příšerný sobec.“ Tichem lesa pronikl dvouhlasný zvonivý smích.
„A kam mě to vlastně neseš, můj pane?“ Zeptala se Ginny zvědavě.
„Důvěřuj svému pánovi a nech se překvapit, prcku.“ Dívka v jeho náručí nespokojeně zabručela.
„Máš sice moc mi říkat jak chceš, můj pane, ale jestli smím vyjádřit svůj ponížený názor, prcek vážně nezní originálně. Myslím, že na prcka líbám docela obstojně, ne?“ Draca rozesmálo, jakým způsobem se proti oslovení ohradila, aby nevypadla z role. Znělo to jakoby citovala Shakespeara, vyjma poslední věty, která byla cíleně svůdná a dráždivá.
„Jestli řekneš ještě slovo tímhle tónem, povalím tě na zem tady a teď, trní-netrní, a nepřej si vědět, jaké všechny následky by to na tobě zanechalo,“ řekl tónem, který jasně vypovídal o tom, co by s ní asi tak chtěl provádět, když už by ležela na té zemi.
„A vůbec, prcku, jak jinak bych ti měl říkat? Jména jsou fádní... do hry se nehodí.“
„Jsi přece chytrý víc než dost na to, abys něco vymyslel, můj pane.“ Dráždila ho. Byl vzrušený a vyhecovaný její drzostí, ukrytou v hávu zdvořilých frází. Zajímalo ho, kde se v ní vzala schopnost takhle si s ním verbálně pohrávat. Musela být sečtělá a mnohem chytřejší, než si o ní původně myslel... Neměl bych jí podceňovat.
„Proč bych se měl snažit já? Začni ty. Kdybys měla vymyslet nějaké jméno, jak bys mi říkala a proč?“ Ginny zaváhala. Pak se jí zajiskřilo v očích a zašeptala: „Prince rose blanche.“
„Princ bílá růže?“ ... „Ty umíš francouzsky?“ zaznělo pak dvouhlasně. Zasmáli se tomu.
První odpověděl Draco: „Jistě. Francouzština patří k bontonu starých rodů, navíc, náš rod je tak trochu francouzského původu. Ale odkud umíš francouzsky ty?“
„Já vlastně ani francouzsky neumím. Učila jsem se jako samouk podle jedné učebnice, protože jsem chtěla číst francouzské knížky a básně nepřeložené. Pohořela jsem už na Malém princi.“ Draco se usmál.
„Le Petit prince, tu knížku jsem míval moc rád. A o tom to vlastně je... Chci si tě ochočit jako malý princ lišku. Ale vím, že za to potom ponesu zodpovědnost.“
„Neřekla bych do tebe, že jsi takhle sečtělý. Kdo se ti ještě líbí krom Saint Exupéryho?“
„Shakespeare, Wilde, ale i Bradbury... moment, proč bys do mě vlastně neřekla, že budu sečtělý?“
„Exupéry, Shakespeare, Wilde, Bradbury... víš co mají společného, Draco?“ Ani si nevšiml, že ho oslovila neformálně.
„Co, kromě toho, že mám rád jejich díla?“
„Jsou to mudlové. Myslela jsem, že pohrdáš mudly.“
„Ale... hloupost. To je jen taková póza. Myslím, že se to ode mě tak nějak čeká, ne? Jsem čistokrevný, ve Zmijozelu, jsem syn svého otce. Nesnáším Pottera. Bylo by trošku absurdní, kdybych se zastával mudlů navzdory tomu všemu... Držím se své role. Jako my všichni. Celý život je vlastně hra, ne jen tohle léto... A svět je jedno velké jeviště.“ Ginny nevěděla, co na to má říct, bylo pro ní docela obtížné tuhle informaci strávit, a tak raději změnila téma.
„A co tedy moje přezdívka, když už jsem přemýšlela jako první, mon prince?“ Draco jí postavil do trávy. Stáli před nádherným altánem, kruhovou zídkou z bělostného kamení s dubovou, tmavě mořenou stříškou. Nad altán se skláněla mohutná smuteční vrba, jejíž větve visely až dolů na hladinu malého jezírka, které vyplňovalo dno údolí. Ginny zalapala po dechu. Úchvatné místo! Její úžas ho očividně potěšil. Pak jí odpověděl: „Ještě jsi mi neřekla proč princ bílá růže... do té doby to neplatí.“
„Princ, protože mi jako princ připadáš. Vznešený, charismatický a pyšný. Přesně jako princ z pohádky. Navíc i Bradavicích o tobě někteří mluví jako o zmijozelském princi, o tom nevíš? Růže protože jsi krásný a jemný, ale máš trny. Spoustu ostrých trnů, proto není lehké být ti nablízku. A bílá? Bílá jako tvoje nádherná tvář, jako tvůj úsměv. A popravdě taky proto, že jsem si v sídle všimla, že bílá růže je jedním ze znaků vašeho rodu. Objevuje se na obrazech vašich dávných předků.“ Draco polkl.
„Ta bílá růže není odznakem rodu. Je to prastaré vyznamenání těch členů rodu, kteří nikdy nepoužívali černou magii. Symbol čistoty a naděje. Je jen na velice starých obrazech. Poslední generace Malfoyů si servítky rozhodně nebraly.“
„Třeba bys jí na svém obrazu také jednou mohl mít. Jsi přece můj prince rose blanche... Třeba ten můj nápad nebyl náhoda. Třeba jsi pro svůj rod skutečně novou nadějí.“ Draco se hořce ušklíbl.
„Jsi asi jediná optimistka co se mé budoucnosti týče. Celé Bradavice už mě vidí jednou nohou v Azkabanu a pro otce jsem zas jen zbabělé budižkničemu. Nová naděje. Rád bych věděl, jestli jsi ty tak naivní, a nebo já takový pesimista, ale naděje rozhodně není to, co bych sám v sobě viděl.“
„Naděje je to nejlepší vyznání. Lepší víru už najdeš jenom těžko. Neměl bys jí ztrácet už takhle brzo.“
„Uf. Díky. Vím, že to myslíš dobře, ale nemám teď náladu takhle filosofovat. Řekl bych, že prostě uvidíme...“
„Uvidíme,“ přikývla. „A proč jsi mě vlastně vzal sem, když ne na filosofování? Tohle mi přijde jako krásné místo na přemýšlení.“
„To máš pravdu. Ale většinou sem chodím přemýšlet sám. Pak ze sebe všechno spláchnu v tomhle jezírku a cítím se jako znovuzrozený. Tohle místo mě léčí. Pojď, zaplaveme si.“ Svlékl si hábit, měl na sobě už jen černé šortky a černošedé botasky, ale ani s těmi se dlouho nezabýval. Ginny překvapeně zamrkala.
„Copak zíráš?“
„N-nic,“ zaváhala Ginny a pak zavtipkovala: „Překvapilo mě, že můj princ nosí pod tradičním hábitem moderní mudlovské botasky.“ Draco se zasmál a pak jí vzal za ruku a vedl do jezírka. Dobře věděl, že jí zaskočila jeho nahota. Nestyděl se před ní. Neměl proč, navíc koupat se tu nahý byl prostě zvyklý a nehodlal na tom nic měnit. A vzhledem ke své pozici a tomu, že ona už nahá byla, nemusel nic vysvětlovat. Za chvíli už jejich těla zčeřila osvěžující, lehce nazelenalou vodu jezírka, do kterého se právě trhlinou mezi korunami stromů opíralo polední slunce. Vypadali jako dva motýli, bílí, zářiví a ladní. Plavali až k bělostným leknínům opodál, kde se Draco zastavil. Ginny zjistila, že tam také stačí, když se postaví na špičky. To ale nemusela. Draco jí objal a ona obemkla své nohy kolem jeho boků. Udržel jí úplně lehce, protože jí voda nadnášela. Tentokrát začala líbat ona jeho. Nezdálo se však, že by mu dočasná ztráta vedení vadila. Za chvíli se už vášnivě líbali, oba bloudili rukama zvědavě po těle toho druhého, hladili se a mazlili. Ginny obdivovala Dracovo vypracované tělo, jak už se dnes přesvědčila, mnohem silnější, než se díky jeho výšce zdálo být v hábitu. Jejich rty se k sobě tiskly stále znovu, víc a víc, jejich jazyky se střídavě proplétaly a zkoumaly ústa toho druhého. Teprve když se od sebe odklonili, uvědomila si Ginny, že jí je docela zima. Dracovi asi taky nebylo nejtepleji, ale když si všiml, jak se maličká začíná chvět, hned zamířil ke břehu jezírka, k altánku. Tam bylo sucho a teplo. Byl prohřátý od sluníčka. Sotva vešli dovnitř, už se zase líbali. Nemohli přestat. Draco už se nenamáhal skrývat svou erekci, takže když si Ginny lehla na kamennou podlahu, neváhal a přitiskl se na ní. Dotýkali se druhého, už ne tak divoce, ale jemně, něžně, zkoumavě... líbali se jen letmo. Pak, po několika desítkách minut, které jim připadaly jako celé hodiny a přitom tak krátké, přestali a posadili se na kamennou zídku, odkud byl průzorem altánku krásný výhled na jezírko. Už dávno jim nebyla zima, naopak, po těle jim ztékaly první čúrky potu. Dracův penis čněl vzhůru napjatý v celé své velikosti. Ginny si netroufla odhadnout jeho velikost, ale připadal jí obrovský. Draco se podíval stejným směrem jako ona a pak na ní. Pochopila jeho nevyřčenou výzvu a váhavě se k němu sklonila. Přetáhla mu předkožku a poprvé políbila jeho penis. Připadal jí skutečně ohromný, neměla s orálním sexem žádné zkušenosti. Samozřejmě, že už o “kouření” slyšela a měla představu, jak se to asi dělá, ale scházela jí praxe. Její drobná ústa si s velikostí jeho ztopořeného, jako kámen tvrdého údu nevěděla rady. Pak se nadechla a poprvé zkusmo obemkla jeho žalud svými tenkými rty. Vzdychl rozkoší. Zřejmě na to jdu dobře, blesklo jí hlavou. Obemkla rty místo, kde se penis rozšiřoval na žalud, a začala ho lehce krouživými pohyby dráždit. Intenzivně při tom lízala jeho žalud. Jeho vzdechy a zrychlený dech které k ní shora doléhaly, jí ujišťovaly, že je na dobré cestě. Sklouzla z lavice a klekla si mezi jeho kolena, aby k jeho mužství měla lepší přístup.
Když se kolem jeho penisu poprvé sevřela její ústa a on ucítil tu přívětivou, teplou vlhkost, zasténal rozkoší. Cítil se jako pán světa, mocnější než sám Voldemort, slavnější než Harry Potter... Jeho ego nebylo v tu chvíli o nic méně než střed vesmíru. Ve chvíli, kdy začala intenzivně dráždit jeho žalud, však přestal myslet. Poslední myšlenka, než jeho rozum utonul ve vlnách rozkoše byla: Jak tohle sakra dělá?! Pak už byla jen slast. Jeho tělo v sílící extázi zrzavá záplava vlasů v jeho klíně, rytmicky se vzdouvající jako oceán. Zanedlouho už se třásl vzrušením a zcela nevědomky jí pánví vycházel mírně vstříc. V jednom okamžiku byl slepý a hluchý. Nebyl čas, nebylo nic, jen extáze. A pak ta extáze vybuchla... Jeho první orgasmus s dívkou, záplava slasti, která ho málem zbavila vědomí. Napůl podvědomě mu ze rtů splynulo: „Polykej,“ ale byla to jen naléhavá, ponížená prosba a ne rozkaz. A v tu chvíli už jeho penisem škubal jeden stah za druhým. Jeho semeno proudilo v nekonečné záplavě ven. Pak se opřel o stěnu altánku, veškeré jeho napětí povolilo a on začal lapat po dechu, protože posledních několik vteřin prostě zapomněl dýchat.
Polykala. Bylo jí jedno, jestli to měl být rozkaz, přání a nebo jen varování. Teplý, mírně slaný sliz zaplavil její ústa s takovou prudkostí, že polykala prostě reflexivně. Co jiného mohla dělat? Příval však byl až příliš velký. Měla spermatu plná ústa a něco jí vytrysklo koutky ven. Dracův asi osmivteřinový orgasmus jí připadal nekonečně dlouhý. Dusila se a začala se dávit. Konečně proud ustal a ona zdvihla hlavu. Přerývavě dýchala a naprázdno polykala, byla zmatená z chuti, která ulpívala v jejích ústech. Pocit dávení, který způsobily už jeho přírazy před orgasmem, při kterých jí z úst pronikal skoro až do krku, v ní ještě teď zanechávaly nepříjemný pocit. Měla ztuhlé hrdlo a zvláštní pocit v ústech. Draco se zvolna probral. Když viděla leknutí v jeho tváři když na ní zaostřil, začala se bát, jestli ho nějak nenaštvala a jestli teď Draco svým chladem tento okamžik nepokazí. Draco se ale napůl vystrašeným hlasem se starostlivě zeptal: „Jsi v pořádku? Neublížil jsem ti?“ Ulevilo se jí. Něco takového potřebovala slyšet. „To bude dobrý.“ Usmála se. Uvědomila si, že má na tvářích zbytky jeho ejakulátu. Otřela je prsty a jelikož jí nenapadlo nic jiného, prsty olízla. Šokovaný Draco na ní chvíli zíral. Pobavilo jí to. Neuvědomila si, že tohle gesto muselo vypadat zkušeně a smyslně, dokud ho neudělala. Všimla si zbytků spermatu na jeho pyji a tak ho naposledy obemkla rty a olízala dočista. Draco vypadal jakoby na něj šly mdloby, což ostatně nebylo daleko od pravdy.
„Ginny?“ Zaváhal. „Myslím, že ti něco dlužím. Tvoje jméno v naší hře by mělo být Lili. Jako lilie. Krásná a bělostná jako symbol čistoty, ale přesto exotická a překvapivá, svůdná svou tajuplnou vůní a plná překvapení. Jsi moje lilie. Nepotřebuješ ani trny na to, aby ses svou mocí vyrovnala růži. A pokud chceš, říkej mi klidně prince rose blanche nebo princi. Zní to milionkrát lépe než pane. A vlastně... teď zrovna mi říkej jak chceš. Rád bych svou hru na okamžik odložil.“ Sedla si tak, aby se dívali jeden druhému do očí. Pohladil jí po tváři a díval se na ní jako na ten nejcennější poklad. „Počkej tu. Seženu nějaký oběd.“ Otočil se, zběžně přes sebe přehodil hábit a kvapem vyběhl z altánku. Ve dveřích se ještě otočil: „A Ginny? ... Děkuji ti!“ A pak během několika okamžiků zmizel v hustém porostu.

Lilie a bílá růže: V. Procházka parkem

Ginny dýchala čerstvý vzduch, vychutnávala si svěží ranní vánek a hřejivé paprsky slunce ve své tváři a najednou jí bylo úplně jedno, že se skoro nahá, spoutaná a ještě na řetězu producíruje s Malfoyem jako jeho pes – tedy pardon, fenka... Bylo jí vlastně dobře. Široko daleko nikdo nebyl, v korunách stromů zpívali ptáci a v trávě bzučely včely. Uvědomila si, že zahrady, kterými procházeli, jsou překvapivě pěkné. Pochmurnost a chlad interiérů sídla byly ten tam. Od černokněžnického rodu by tak příjemné okolí domu ani nečekala. Vlastně si představovala spíš bažiny a skaliska, než vzrostlé stromy, rozkvetlé louky, květinové záhony, skalky a upravené cestičky z bílého křemenného písku.
Jak mlčky kráčeli, Ginny přemýšlela a pomalu si tyto okamžiky začínala vychutnávat. Pak si uvědomila, že potřebuje čůrat. Krom toho, že si od rána nedošla, to způsoboval také chladný písek, kterým kráčela skoro bosá.
„Draco?“ Tvářil se, že jí neslyší, i když se na něj otočila. Povzdechla si, ale usmála se. Jeho marnivost jí vlastně připadala zábavná... Začínala to brát jako hru.
„Můj pane?“

„Ano,“ odpověděl tázavě a lehce se usmál, potěšilo ho, že jí to došlo a že přistoupila na jeho pravidla.

„Potřebuji čůrat.“

„Vidíš, já tě zapomněl vyvenčit,“ zareagoval překvapeně a ona se zasmála. Její úsměv ale záhy ztuhl, když jí došlo, že to myslel vážně. Stáhl jí totiž kalhotky i s podvazky a punčochami, strčil je do kapsy svého pláště a popošel s ní k nejbližšímu stromu. Nevěřícně se na něj podívala.

„Tady?!“

„Jo,“ odvětil lakonicky.

„Nemůžu alespoň za tamten keř?“

„Odkdy se pes před pánem schovává do křoví?“ Ginny už zase zčervenala ve tváři a odpověděla: „Ale pokud sis nevšiml, já nejsem tvůj pes.“

„Tak fena, sorry,“ zívl s předstíranou lhostejností pobavený Draco. Probodla ho očima, ale ulevit si se jí chtělo čím dál víc.

„Nemůžeš se alespoň otočit?“ On mlčel. Proto to zkusila, se zoufalstvím v hlase, znovu. „Nemohl by ses prosím otočit, můj pane?“

„Ne,“ ušklíbl se škodolibě a naopak se otočil přímo k ní a upřel na ní pohled. Oba už věděli, že výsledek téhle bitvy byl rozhodnutý ještě předtím, než vůbec začala. A tak si Ginny dřepla na bobek s rozkročenýma nohama a pokusila se vyčůrat se, rudá vztekem z toho ponížení. Nejraději by se propadla do země.

„Nejde to.“

„Že by to nebylo tak akutní? Neboj se, času máme dost...“ Zavřela oči a pod víčky se jí zaleskly slzy ponížení. Soustředila se na to, aby se uvolnila a mohla se vymočit, ale léta zvyku a výchovy jí prostě bránila si jen tak ulevit pod upřeným pohledem kohokoliv, natož před nažhaveným klukem jejího věku, který jí přímo hltal očima. Zaúpěla bolestí, vzdechla, z jejího rozkroku vystříkl kratičký zlatavý pramínek. Pak ale fyzická potřeba zvítězila nad vším lidským v ní a ona s hlubokým výdechem úlevy konečně čůrala. Když byla hotová, instinktivně se rozhlédla po něčem na utření. Ovšem jediná věc, které si stihla všimnout, byla Dracova erekce, tak mohutná, že jí nezakryl ani volný hábit. V její hlavě se srazily dvě zcela protichůdné myšlenky; jedna o slizkém perverzním úchylovi a druhá vida co s ním dělá pohled na mě,“ s příchutí potěšení a podivné pýchy. Ginny poprvé ucítila jeden z nejpodivnějších lidských pocitů; pýchu pokořených. Hrdost ponižovaných a trápených, že jejich bolest a stud vzrušují a těší jejich milované pány. Že to byl tenhle pocit samozřejmě nevěděla. Teď ho prostě jen pocítila a nebyla schopná o tom nijak moc přemýšlet.

„Potřebovala bych se otřít.“

„To je dobrý. Pojď bez kalhotek a uschneš.“ Vzhledem k tomu, že jiné řešení tu nebylo, poslechla a šla. Sluníčko hřálo víc a víc, vypadalo ta skutečně pěkný letní den. Draco se zastavil a chvíli si zálibně prohlížel její tělo zalité zlatavým svitem letního dne. Její drobnou, štíhlou postavu, jemnou pleť, roztomilé pihy, zářivě zrzavé vlasy... Je totálně sexy. Dokonalá... Chvíli přemýšlel a pak se zeptal: „Jak se ti líbil ten ranní polibek?“ Usmála se.

„Moc,“ řekla po pravdě. Neměla náladu lhát a věděla, že by to stejně poznal. Navíc na další dávku veritaséra se opravdu necítila.

„Co bys řekla na to, že tě odsud nenechám odjet jako pannu?“ Otázka prořízla vzduch jako vržený nůž, ale Ginny jakoby tahle ocel, co jí zasvištěla kolem uší, vůbec nerozhodila.

„S tím jsem se smířila vlastně už dvakrát. Když jsi mě sem pozval, myslela jsem si, vlastně jsem tak trochu doufala, že spolu jedné krásné noci prožijeme něžné, romantické milování.“ Rozhodla se být upřímná, šlo jí to docela dobře i bez chrabrovína, a její nebelvírský přístup Draca očividně zaskočil. Bodovala. „No a během včerejšího večera jsem prostě jen zapomněla na slova jako něha, romantika... Je mi jasné, že když budeš chtít, tak mě znásilníš – a taky že to po včerejší zpovědi pravděpodobně hodláš udělat.“ Na to, jaký strach z toho měla, o tom mluvila skutečně obdivuhodně klidně. Její hlas byl jasný a mluvila věcným tónem, který při rozebírání těchto témat odkoukala od něj. „Jenom nechápu, proč mi vlastně ubližuješ. A proč mi chceš ublížit ještě víc.“

Draco podlehl síle její upřímnosti a začal mluvit také na rovinu.

„Já ti vlastně nechci doopravdy ublížit. Mít navrch, ovládat tě a dávat ti to najevo trápením mi prostě dělá dobře, vzrušuje mě to. Nikdy bych to nedělal, kdyby ses mi nelíbila. Není to skutečná krutost, ale vlastně jenom hra. Hra, jejíž pointa je v tom, že o pravidlech rozhoduji já.“ Vydechl a jeho pohled znejistěl. Takhle už se asi dlouho nikomu neotevřel. Ginny se posadila do trávy. Draco sváděl krutý vnitřní boj, nejradši by jí nafackoval, na tento okamžik slabosti zapomněl a odvlekl jí pryč. Představa, že by Ginny přistoupila na jeho hru dobrovolně, bez tvrdého fyzického násilí a toho, že by jí musel pořád držet pod nátlakem a pouty, i v okamžicích, kdy si chtěl prostě jen vychutnat její přítomnost a něhu, ho nakonec přemohla a tak se posadil do trávy proti ní. Vodítko pustil z ruky. Byl by na ně zvláštní pohled; v podstatě nahá Ginny s pokrčenými koleny a rukama spoutanýma za zády seděla naproti Dracovi, který se ve svém smaragdovém hábitu posadil do tureckého sedu na trávě a pohlédl jí do očí. Ještě okamžik váhal a pak začal spřádat své myšlenky do slov.

„A kdybych ti slíbil, že tě neznásilním, že zůstaneš přinejmenším prakticky panna, pokud si to sama nebudeš přát jinak, jsi ochotná pro to něco udělat?“

„Co?“

„Spolupracovat. Přistoupit na mojí hru, jak jsi to sama nazvala. Poslouchat mě... Být moje.“

„Slíbíš mi, že mě neznásilníš?“

„Slibuji.“ V jeho hlase zněla skoro obřadní vážnost.

„A já slibuji, že budu spolupracovat. Budu tvoje... Tvoje co budeš chtít. I když pořád bych nejradši byla tvoje holka, miláčku.“ Usmál se. „Když to říkáš tímhle tónem, miláčku zní skoro líp než tvoje poloironické můj pane. Ale pravidla se nemění,“ řekl škádlivým hlasem.

„Dobře. A nemohl bys mi třeba sundat ty pouta? Už delší dobu necítím prsty a pomalu dostávám křeče do ramen, můj pane.“ Poprvé to znělo pravdivě, normálně... Bez hořce ironického podtextu a jedovatého sarkasmu.

„Fajn. Počkej.“ Vstal, obešel jí a klekl si za ní a začal jí povolovat pouta. Pak je sundal úplně. Ginny sykla bolestí, když se jí ztuhlé ruce s promodralými dlaněmi uvolnily a dala je podél těla. Snažila se rukama pohybovat, ale byly úplně v křeči a každý sebemenší pohyb jí způsoboval intenzivní, vystřelující bolest. Zakňučela.

„Ššt,“ konejšil jí Draco. „Nehýbej se. Nic nedělej.“ Začal jí jemně masírovat ruce od konečků prstů přes dlaně a zápěstí postupně až k loktům a ramenům. Ginny cítila mravenčení jak se jí do paží vracel cit. A také vzrušení. Draco dokázal být tak jemný, když chtěl... Povolil jí podprsenku a odhodil jí do trávy.

„Je trošku zbytečný, abys na sobě měla tohle, když už nemáš nic jiného, ne?“ Ginny zlehka, opatrně pokrčila rameny, aby dala najevo, že tohle nechá raději na něm. Odepnul ještě řetěz z jejího obojku a pomohl jí vstát. „Pojď za mnou,“ přikázal jí a ještě než se otočil, věnoval několik vteřin pohledu na její krásné nahé tělo, jehož éterická křehkost byla ještě znásobená temně černým obojkem kolem krku.

Lilie a bílá růže: IV. Ráno moudřejší večera?

Probudila se v teple peřin. Cítila se celá rozlámaná a břicho jí bolelo. Převrátila se na druhý bok. Jsem v teple, pod peřinou. Doma. Byl to jen zlý sen, utěšovala se. Nebyl. Když otevřela oči, uviděla zelené povlečení a ebenové dřevo Dracovy postele. Trhla s sebou. Pak se začala rozhlížet po pokoji. V ranním světle nevypadal tak neútulně jako včera. Viselo tu několik velkých krásných obrazů, mezi nimi portrét Dracovy matky, hned naproti jeho posteli, na kterém se nádherně usmívala a přímo zářila v záplavě svých zlatavých vlasů…
„No vida. Tak ses nám probudila...“ Dracův hlas zněl optimisticky, skoro přátelsky. Vrhla na něj z postele nejistý pohled. Bylo vidět, že je zmatená.
„Snad sis nemyslela, že strávíme dva měsíce ve sklepení? Naše sídlo je velké a navíc, kdybys nejedla, nepila a spala v okovech, brzo bys byla hubená, špinavá a ošklivá. A mě by to přestalo bavit.“ Takže když nebudu jíst a spolupracovat, tak mi dá Malfoy pokoj? Draco si okamžitě všiml jiskřičky naděje v jejích očích.
„Ale no tak. Přece bys netrpěla při plném vědomí a příjemné věci nedělala pod vlivem kletby Imperius? To už by byl vážně paradox, ne?“ Usmál se a ten úsměv nebyl ani zdaleka tak cynický jako jeho slova. Skoro jakoby jí vyprávěl, kam pojednou na výlet.
„Teď se jdi osprchovat, pak nás čeká snídaně. Běž. A nezdrž se tam moc dlouho, nebo tě odtamtud vytáhnu a budeš snídat nahá a mokrá.“ Když řekl „nahá,“ uvědomila si Ginny, že má na sobě noční košili. Vstala a když cupitala do koupelny, křikl za ní: „A vrať se jen v osušce. Oblečeš se tady.“ O několik vteřin později už si vychutnávala proud horké vody dopadající na její tělo. V koupelně, jako ostatně ve většině sídla, bylo poměrně chladno na to, že bylo léto a celkem příjemné počasí, proto se celá místnost záhy zaplnila chuchvalci páry. Ginny ze sebe smývala pot a prohřívala své bolavé tělo. Chtěla smýt i jeho dotyky, smýt ponížení, smýt ze sebe do posledního zrnka všechno, co jí udělal. Nešlo to. Samozřejmě... Včera zašel příliš daleko. Při vzpomínce na včerejší večer se otřásla, až jí zamrazilo v zátylku přes to, že stála v proudu téměř vařící vody. Na stojanu ve sprchovém koutu našla připravený dámský sprchový gel, a tak jej použila. Voněl příjemně, po heřmánku a šalvěji. Při mytí třísel jí napadlo, že depilace, kterou jí včera Draco kouzlem vytvořil, je docela praktická a příjemná věc... Pak si ale vzpomněla na jeho výhrůžku a došlo jí, že už se teplému, konejšivému proudu vody musí oddávat mnoho minut. Zavřela kohoutek a osušila se velkou bílou osuškou. Omotala jí kolem těla, z menšího ručníku si udělal turban na vlasy a vklouzla zpátky do pokoje. Draco na ní vrhnul pohled ve stylu „no to je dost,“ ale než stihl něco podobného říct, rozlil se mu po tváři zalíbený úsměv. Pohled na Ginny, dětsky růžovou od horké sprchy a tření ručníku, ještě zabalenou do zářivě bílých osušek, mu rozhodně nebyl proti srsti. Když si všimla jeho úsměvu, polilo jí horko a v břiše ucítila zašimrání. S tímhle úsměvem to byl její Draco. Jakkoliv to bylo absurdní, její trapitel jí pořád připadal neodolatelně svůdný a ve chvíli, kdy se upřímně usmíval jako teď, ho skoro zapomínala nenávidět... Pořád ještě, i přes jeho krutost a pýchu, v něm viděla chlapce, do něhož byla ještě před týdnem až po uši zamilovaná.

„Odlož ten ručník. Oba,“ řekl věcným, nenuceným tónem. Čekala to a navíc jí nahou už viděl – víc než dost, takže jí ani nenapadlo vzdorovat a povolila ručníky, které jí sklouzly ke kotníkům. Stála před ním čistá a voňavá... Cítil, jak jeho vzrušení narůstá skoro až do bolesti. Celý jeho svět se scvrkl do jejího dokonalého těla s centrem, ke kterému směřovala tenká zrzavá čárka, jeho vlastní výtvor ze včerejška. Ale ovládl se. Nejraději by se s ní teď hned vášnivě pomiloval, ale věděl, že ještě nenadešel ten čas. Ještě mi zcela nepatří. Nezlomil jsem jí. Ztráta jejího panenství při vášnivém, pravděpodobně oboustranně dobrovolném milování by byla její výhra. Ne, až jí pokoří, pak, možná... Uvědomil si, že přemýšlí už zbytečně dlouho a že si Ginny jeho hladového pohledu už dávno všimla. Trochu ho to naštvalo – chtěl být pánem situace a chtíč, byť odhalený pouhým pohledem a zaváháním, byl pro něj projevem slabosti. Zamračil se a zavolal: „Dino!“ Ginny doufala, že než Dina, ať už to měl být kdokoliv, přijde, nechá jí Draco alespoň něco obléknout. Jako obvykle marně. Doufat bylo v jeho společnosti jen ztrátou času. Dina, naštěstí pouze domácí skřítka Malfoyů, se objevila téměř ihned. V první chvíli zrozpačitěla, když viděla uprostřed pokoje stát nahou Ginny, ale když Draco pokynul a hodil po ní kartáč se sponou, okamžitě se s lehkou úklonou postavila za Ginny a začala jí rozčesávat vlasy. Pracovala jemně, opatrně, ale přesto poměrně rychle. Nakonec upletla Ginny sérií hbitých, ale pečlivých pohybů pevný cop, který sepnula tmavou, koženou sponou. Pro rusovlásku to byl zvláštní pocit. Takové porušení intimity ještě nezažila... Aby jí nahou česal domácí skřítek pod zaujatým pohledem nějakého chlapce... A tohle nebyl nějaký chlapec, ale Draco Malfoy, její nejsladší sen a nejčernější noční můra v jedné osobě. Tento okamžik, přestože na sobě nesl patinu ponížení, byl do důsledku velice příjemný. Ginny si poprvé v životě uvědomila, že láska a nenávist k sobě mají vlastně docela blízko. Rozhodně blíž, než si myslí většina smrtelníků. Dina po té, co dokončila svůj úkol, váhavě pohlédla na Draca, jestli jí ještě něco nepřikáže, načež se neslyšně – a doslova – vytratila. Draco se už zase usmíval. To kotě se mi fakt pekelně líbí, pomyslel si, ale nahlas řekl: „A teď nějaké oblečení.“ Promnul si bradu, jako by čekal, že mu tam co nevidět vyraší bradka. Ginny pohlédla k hromádce svých zavazadel. Mladý Malfoy jí ale ihned vyvedl z omylu. „To samozřejmě ne. Nejsem zvědavý na odrbané hábity a tím méně na nějaké vybledlé mudlovské hadry. Oblečeš se podle mého vkusu.“ Otevřel truhlu, která v místnosti ještě večer nebyla. Zřejmě ji nechal přinést přímo kvůli ní. Za jiných okolností by jí to potěšilo, teď však převažovala zvědavost a nejistota, co Draco myslel svým vkusem, že to řekl tak dvousmyslným tónem. Oblečení, které začal z truhly vytahovat, je asi hodně troufalé vůbec nazývat oblečením, vzhledem k tomu, že se jednalo převážně o změť černých kožených řemínků, stříbrných přezek, řetízků a cvočků. „Tohle,“ ukázal na černý, tuhý obojek se stříbrnými kroužky, jaký lze většinou vidět na krcích pitbulů a jiných bojových plemen psů, „bude v podstatě jediný neměnný kus tvého oblečení. Chci, abys ho nosila neustále, pokud ti nepřikážu ho sundat, na znak tvé podřízenosti.“ Zaváhala, ale protože už věděla, že odpor nemá smysl, upnula si obojek kolem krku. Následoval podprsenka, která hruď zahalovala skutečně jen velice symbolicky, jsa změtí řemínků a řetízků, s košíčky tvořenými kroužky ne nepodobnými cárům drátěné košile, jakou v dávných dobách nosívali šermíři. Když ale Ginny viděla kalhotky, které pro ní měl připravené, neudržela v sobě slova protestů. Byla to tanga, zepředu tvořená velmi tenkým proužkem lesklé kůže, hned nad ohanbím se dělícím na dva provázky, stejně jako se mezi nohama spojoval v jedinou, tenkou šňůrku kůže, mizící mezi půlkami zadečku. Místo horního lemu měly jen stříbrný řetízek, na nějž byly ony provázky uchycené.

„Obleč si je a neodporuj, nebo ti je natáhnu sám.“ Přestože jeho dominanci většinou podléhala, tahle perverzní změť provázků jí přišla natolik ponižující, že si kalhotky prostě neoblékla. Draco se k ní zvolna, nevinně, jako uspávač hadů přitočil, pak jí popadl za cop a prudce strhl na postel. Ginny vypískla a začala se vzpouzet, ale jelikož byl nepoměrně silnější než ona, nedělalo mu problém jí zakleknout záda a tanga jí natáhnout. Pak zpod hábitu vytáhl černý, podlouhlý prut a pořádně jí sešvihal její holý zadek. Postavil jí a podíval se do její rudé tváře, a do očí potlačujících slzy.

„Řekl jsem, že máš poslouchat. Tvoje hloupost. Teď zdvihni ruce.“ Váhavě a rozechvěle, čekajíc na další bolestivý úder, zdvihla ruce nad hlavu. On uchopil řetízek jejího spodního prádla a popotáhl ho výš, až se ošila, jak se jí zadní řemínek zařízl mezi půlky, a potom řetízek kolem boků pevně utáhl. Byl se svým výtvorem spokojen. Vypadala neodolatelně sexy. I přes její další, už ale jen velice chabý, odpor jí natáhl ještě latexové punčochy do půl stehen s koženými podvazky a poodstoupil, aby zhodnotil své dílo. „Dobře.“ Vytáhl ještě podivné dlouhé rukavice s očky a tkanicemi. „Dej ruce za záda.“ Oblékl jí rukavice, které, jak záhy zjistila, byly spojené a když se utáhly, působily jako pevná pouta, ze kterých se bylo zhola nemožné dostat bez cizí pomoci. Měla teď lokty u sebe a ruce za zády stažené tak pevně, že s nimi nemohla ani hnout. Na obojek k jejímu krku připnul řetězové vodítko na psa a pokynul jí: „Jdeme.“

„Kam?“ Vydechla leknutím. Představa, že se v tomhle „oblečení“ bude producírovat po panství Malfoyů na očích Luciovi, Narcise a kdovíkomu ještě, v ní vyvolalo vlnu studu a zcela nový druh strachu. Dokud tyhle zvrhlé hrátky probíhaly mezi ní a Dracem, byla to jedna věc, ale vystupovat takhle veřejně?!

„Na snídani, přece.“ Draco zamířil ven z pokoje a lehkým trhnutím vodítkem jí pobídl, aby ho následovala. Obojek byl docela těsný a cvočky jí samy o sobě nepříjemně tlačily na její citlivý, bělostný krk, ale trhnutí bylo tak citelné, že prostě nemohla zůstat stát, a tak ho následovala. Prostě byla na špatné straně vodítka na to, aby se s ním přetahovala. Kamenná podlaha na chodbě jí studila do jejích skoro bosých nohou. Draco jí odvedl do jídelny ztichlým sídlem a naštěstí ani tam nikdo nebyl, kromě skřítky Diny.

„Přejete si, pane?“

„Nějakou snídani. Jednu porci na talíř, druhou nasekanou na malé kousky do některé z Rustyho misek.“

„Ano, pane.“ Skřítka se vytratila splnit jeho podivný příkaz. Za malý okamžik byla zpět a nesla dvě porce snídaně. Jednu na talíři a druhou v psí misce. Draco se posadil ke stolu, skřítka dala talíř před něj a misku na místo vedle.

„Jsi PITOMÁ!?“ Zaburácel Draco. „Odkdy patří psí miska na stůl?! Debilní skřete!“ Dina se roztřásla a nahrbená strachy poslušně položila psí misku na zem.

„A dones ještě jednu na čaj,“ dodal už zase klidným hlasem Draco. Pak se otočil k Ginny: „A ty čekáš na co?“

„Až mi třeba rozvážeš ruce?“ zeptala se Ginny tónem, kterým se obvykle slabomyslným vysvětlují úplně samozřejmé věci.

„Tos nepochopila, že to žrádlo v misce není pro psa, naivko?“ Ginny se kousla do rtu a odpověděla: „To bohužel ano, ale když už ti to připadá tak zábavné, mohl bys mi říct, čím se mám najíst, když ne rukama?“

„Žereš přece hubou, a ne rukama, takže je necháme tak, jak jsou a ty si klekni a žer. A pokud se ti to nelíbí, nikdo tě nenutí. Ovšem jestli si myslíš, že u oběda na tom budeš líp, tak se pleteš.“ Ginny na něj vrhla zamračený pohled a pak si klekla a začala ústy a jazykem jíst z misky. Snaha udržet alespoň trochu ladu a grácie se ukázala vzhledem k okolnostem zcela zbytečná, takže nakonec žrala opravdu jako pes a stejně tak i chlemtala vlažný čaj, který jí o kousek vedle položila Dina. Když dojedla, všimla si, že jí Draco, zřejmě už hodnou chvíli, pobaveně pozoruje. Narovnala se a vstala. Draco vzal řetěz a vstal taky.

„Tak se jdeme projít.“

„Otřeš mi alespoň tu ublemcanou pusu?“

„Když pěkně poprosíš,“ ušklíbl se Draco. Zasychající marmeláda, čaj, drobky toastu a šťáva ovoce jí svědily a štípaly a věděla, že časem by se to nezlepšilo, ale spíš zhoršilo. Rezignovaně si povzdechla.

„Mohl bys mi, prosím, otřít pusu?“

„Myslím, že jsem ti včera řekl, jak mě máš oslovovat.“ Ginny jen s vypětím vůle překonala nutkání poslat ho do míst, kam slunce nesvítí, a zopakovala svou prosbu.

„Mohl bys mi prosím, utřít pusu, pane?“

„Mohl. Ale příště bez toho sarkasmu a zkus říct třeba „můj pane“, to bude znít mnohem líp,“ odpověděl jí, zatímco jí ubrouskem očistil obličej. Pak jí k sobě přivinul, sklonil hlavu, přitiskl své rty na její, chutnající po ovoci, a začal jí líbat. Byl to zvláštní polibek. Měla ruce pevně spoutané za zády a tak ho nemohla obejmout a plně mu opětovat jeho vášeň. Jen stála se zakloněnou hlavou a kolena se jí podlamovala tak, že kdyby jí v tu chvíli pevně nedržel oběma rukama, asi by upadla. Líbali se dlouho a intenzivně, jazyky propletené v divoké, ale přesto jemné změti. Ona zcela podlehla jeho kouzlu – tentokrát ovšem kouzlu jeho osobnosti a nikoliv jeho magie – a on se toho pocitu prostě nemohl nabažit. Tak dominantní, tak mocný, násilný a přesto vytoužený polibek. Zhmotnění dokonalosti. Když své rty konečně odlepil od jejích, neměl daleko k orgasmu a jak viděl, nebyl sám. Ginny byla rudá ve tvářích, chvěla se vzrušením a v očích měla jiskřičky, nebo spíš už celé plameny smyslnosti. Draco už podruhé toho dne dostal nesmírnou chuť si jí vzít, tentokrát však ochladl velmi rychle s vědomím, že je v jídelně a že může kdokoliv přijít. Otcovi byly jeho choutky lhostejné, ale kdyby syna přistihl při orgiích v rodinné jídelně, asi by mu to řádně zdvihlo žluč. A rozzlobení otce nepatřilo mezi Dracovy oblíbené adrenalinové sporty. Byly i příjemnější a zajímavější způsoby jak riskovat svůj život, zdraví a příčetnost než pod nápory intenzivní bolesti. Proto nakonec posměšným hlasem zavelel: „Jsi nějaká nažhavená. Jdeme na vzduch, to tě zchladí.“ Neušlo mu, že jí po stehnech ztékají drobné čúrky. Byla pořádně vlhká. Ušklíbl se, rozhodl se to pro tuto chvíli už nekomentovat a vyvedl jí ven z domu do rozlehlých zahrad a parků, které sídlo obklopovaly. Jí ovšem také neušlo, že jeho jindy bledá pleť hoří vzrušením, že se potí a málem nestíhá dýchat. Pokud dostane trochu rozum, hlupáček, třeba to ještě nakonec budou prima prázdniny...