Aneb "Nečekané sblížení prťavé megery a mudlovské šmejdky"
„Ginny, pojď sem, copak ti je?“ Vzala dívku za ruku za ruku a podívala se do jejích uslzených očí. Ginny se nejprve chtěla vytrhnout a pokračovat dál, ale když poznala svou nejlepší kamarádku Hermionu, s povzdechem jí následovala za roh chodby.
„No tak, co se stalo?“ Rusovlasá dívka však nebyla schopná slova. Brečela a zdálo se, že hned tak nepřestane. Hermionu napadlo, že by jí v tomhle stavu nemělo vidět zbytečně moc lidí a tak jí několika postranními chodbami odvedla až do sedmého patra, ke komnatě nejvyšší potřeby. Místnost, kterou jen o pár měsíců používali na Harryho lekce obrany proti černé magii a jako štáb BA, dnes vypadala úplně jinak. Byl to nevelký útulný pokojík, s hřejivým huňatým kobercem, hebkým semišem potaženým divanem a oválným týkovým stolkem, a také postelí s nebesy v zadní části. Všude byla spousta plyšových polštářků převážně krémové a světle zelené barvy – a na stole stála kouřící konvička s horkým čajem. Ginny se bezmyšlenkovitě posadila na divan.
„Dáš si čaj?“ optala se Hermiona, zatímco nalévala čaj do pěkných šálků z čínského porcelánu. Dolila oba šálky a pak se posadila vedla Ginny. Ta ještě chvíli váhala a potom opatrně uchopila svůj šálek a usrkla si horkého, sladkého čaje. Malá čarodějka se zvolna uklidnila a přestala brečet.
„Tak copak je? Co se stalo? Ginny, úplně jsi mě vyděsila! Takhle zničená jsi nevypadala ani po setkání z Voldemortem!“ Mladší z kamarádek skutečně nevypadala dobře. Byla rudá ve tvářích, zrychleně dýchala a zalykala se směsí vzteku a slzí. Konečně rozechvělým hlasem promluvila: „To Ron. Vlastně ani ne, ale tak to začalo. Povídali jsme si v jídelně a on si mě začal dobírat, jako jsem prťavá... jak to řekl? Megera? Docela mě to naštvalo, ale než jsem mu stihla něco říct, byl pryč. Jenže pak se objevil Malfoy. Očividně Rona zaslechl. Z ničeho nic mě ten zmijozelský slizák začal ponižovat. Že jsem tak hnusná a podřadná, že už to vidí dokonce i můj nablblý bratr, že by si o mě slušný čaroděj ani neopřel koště a tak... No a nakonec mi vmetl do očí, že nejspíš zůstanu nadosmrti sama a že mi to patří, vzhledem k tomu, že jsem ta největší šereda mezi tou nejhorší čarodějnickou špínou. Potom povýšeně odkráčel a celá ta zmijozelská sebranka se mi pošklebovala a smála, dokud jsem neutekla. No a na chodbě jsi mě pak chytila ty...“
Hermiona zalapala po dechu, znala Ginny spíš jako mlčenlivou dívku a tak rozzuřenou, aby ze sebe vychrlila několikaminutový monolog jí ještě nezažila. Potom ale sama spustila: „Tolik pláče kvůli těmhle hajzlům?! Vždyť jsi to řekla sama, Malfoy je jen mizernej zmijozelskej slizoun a jeho nohsledové nejsou víc než banda pitomců! Jak ti vůbec takoví idioti můžou pokazit den? Vždyť přece víš, že nemají pravdu a akorát se tě snaží naštvat, jako ostatně kohokoliv z Nebelvíru... Není to tak dávno, co mi nadával do mudlovských šmejdů!“ Ginny sklopila hlavu a zčervenala.
„Když já se bojím, že má vlastně pravdu. Nikdo mě nemá rád. Nikomu se nelíbím. Jsem opravdu šereda... Nejspíš by si o mě vážně nikdo ani neopřel koště. Nejdřív Harry, pak...“
„Cože!? No to snad ne!“ skočila jí do řeči Hermiona. „To jsme spolu snad už probíraly, ne? Nemůžeš za to, že jsi se zamilovala do Harryho v době, kdy ho ještě zajímal akorát famfrpál a páchání vylomenin spolu s Ronem a že pro něj v té době žádná dívka nebyla přitažlivější než jeho Nimbus 2000. Někdy mám pocit, že z toho nevyrostl do teď, každopádně – myslela jsem, že už jsi na něj zapomněla?“ „Ale jo,“ povzdychla Ginny, „ale je to jen příklad toho, jak mi to nevychází. Asi se vážně nikomu nelíbím.“
„Ale no tak! Sama víš, že tohle není pravda.“ Teď se zase chvěl hlas Hermioně a byla to ona, komu se hrnula krev do tváří.
„Třeba mě se líbíš moc!“ Ginny se smutně usmála a tiše pípnula: „Dík. Ale to je trošku něco jiného.“ Pak si ale uvědomila, jakým hlasem to Hermiona řekla a všimnula si pohledu, kterým jí kamarádka sledovala. „Nebo ne?“ „To víš, že ne, drobečku,“ hlesla něžně Hermiona a v oku se jí zaleskla slza.
„Tak drobečku?“ špitnula na oko naštvaně Ginny a naklonila se k Hermioně aby jí pevně objala. Ještě dlouhé vteřiny se objímaly a tiše plakaly. Pak se Hermiona trochu odtáhla a podívala se Ginny do očí.
„Nevadí ti to?“ zeptala se váhavě Hermiona. Odpovědí jí byla jiskřička v oku, sladký úsměv... a polibek. Jejich rty se střetly zvolna, zlehka, opatrně, jako když si motýl, právě vyklubaný z kukly poprvé v životě protahuje svá pestrá křídla. Několikrát se letmo dotkly a zase kousek pooddálily. V koutcích úst se jim třpytily drobné kapičky slzí. Pak Ginny přitiskla své rty pevněji a Hermiona vstřícně pootevřela ústa. Dívky se začaly jemně zkoumat špičkami jazyků, opatrně, pomaličku si navzájem pronikaly do úst. Polibek postupně nabýval na intenzitě, vášnivosti, víc a víc, až se stal dravým a nespoutaným. To už dívky hladily jedna druhou po vlasech, s nakloněnými hlavami zaklesnuté jedna do druhé a propletenými těly zrychleně dýchaly a přestávaly vnímat čas a okolní svět. Nejspíš to byla Hermiona, jejíž ruka poprvé zabloudila pod kamarádčin hábit, ale v prudké změti míhajících se rukou to bylo beztak poznat jen stěží. O chvíli později se už dívky intenzivně laskaly a mazlily. Že se nějakým způsobem dostaly do postele s nebesy si uvědomily až ve chvíli, kdy kvůli svlékání hábitů konečně přerušily několikaminutový polibek.
Netrvalo dlouho a obě dívky ležely v posteli nahé; dvě štíhlá, krásná, křehká mladá těla, ladné křivky hrající jako symfonie vzrušení linoucí se z orchestru jejich citlivých doteků, měkkých polibků a tlumených vzdechů. Světle hnědé a rusé vlasy slévající se v jedinou jiskřivou záplavu. Místností tiše šuměl melodický dech dívek unášených na vlnách extáze a odrážel se od jejích stěn jako ten nejsladší příboj. Jeho neslyšné burácení prolomilo Hemionino: „Smím?“ když pronikala prstem o maličko hlouběji do hebké jeskyňky své o rok mladší spolužačky, kamarádky... a milenky.
Ginny jen zlehka kývnula snad už v tu chvíli si obě pronikaly konečky prstů víc a víc do svých vlhkých a žhnoucích komůrek rozkoše. Nedlouho poté se Ginny vzepjala sevřená v křeči samotného vrcholu extáze, blaženě vykřikla a hned jak popadla dech, pronikla prudce jazykem do Hermioniných úst a zrychlila tempo, kterým svými prsty hrála na „harfu“ jejího hebkého těla vášnivou skladbu blížící se k poslednímu taktu. O několik okamžiků ucítila vroucí explozi ve svém nitru i Hermiona a záplava teplé vlhkosti skropila bledou, nezkušenou ruku mladší dívky. Ginny zvolna sklouzla, střídaje rty a lehoučký dotek jazyka, až k rozkroku, který doposud pulzoval vzrušením, a pak špičkou jazýčku našla malý, zduřelý hrášek. Hermiona zaúpěla pod nezvladatelným přívalem rozkoše a pak zavzdychala: „T-to není fér. Pojď, lehni si na mě, ať se k tobě taky dostanu.“ Ginny jí poslechla a posunula se tak, že teď ležela na ní, rozkrokem nad její tváří. O chvíli později začal skutečný rej jazyků a prstů, provázený výkřiky, vzdechy a steny obou malých krásek. Dvojicí propletených těl otřásla ještě celá řada vyvrcholení, než se obě dívky plně uspokojily a lehly si vedle sebe, dívajíc se jedna druhé do očí a jen lehce se dotýkajíc svých zpocených, rozechvělých těl. Teprve teď si měly jedna druhou příležitost prohlédnout. Hermiona sledovala svůj nový poklad téměř zbožným pohledem. Štíhlé, drobné tělo, ve tváři a na několika dalších místech skropené pihami, klubající se droboučká prsa s naběhlými bradavkami, ploché, hladké bříško, lehce, řídce ochlupený Venušin pahorek, magicky přitahující pohled kontrastem bílé pokožky a rusých chloupků... Hermiona se podívala Ginny zpět do tváře, protože se jí už zase zrychloval dech. Pohled světle modrých jiskrných očí také dávno nesměřoval k Hermionině tváři. Ginny zkoumala křivky dospívající dívky, s níž právě prožila svoje poprvé. Hedvábná pokožka v kontrastu s bledostí její vlastní jakoby snědší medově nazlátlá od letního opálení, už znatelná prsa s velkými dvorci ještě teď vzpřímených bradavek, štíhlé, ale přesto ne tak malé a křehké tělo jako bylo to její, útlý pas, ale znatelně ženské oblé boky ubíhající k bříšku a k tmavé tenoučké čárce na ohanbí... což jí připomnělo: „Hermi, ty se holíš?“
„Jo,“ ušklíbla se vesele oslovená; „Razorio Pudendus... kde je psáno, že čarodějky musí mít bobra?“ Obě vyprskly smíchy. Pak se Ginny zeptala: „Naučíš mě to?“ „Jasně, usmála se šťastně Hermiona a mrkla na ní. „Beztak se musíme jít osprchovat, než půjdeme mezi lidi.“
O pár minut později už stály ve sprše, zahaleny oblaky horké páry a čúrky horké vody dopadly na jejich ramena. Hermiona vysvětlila Ginny, jak funguje depilační zaklínadlo a Ginny se hned napoprvé zvládnula perfektně oholit. Špičatý, směrem dolů se zužující zrzavý trojúhelníček skutečně vypadal mnohem lépe než hustě zarostlé ohanbí.
Když odkládala hůlku, ucítila Hermionin dotek na svém rameni. Hermiona si namydlila ruce a začala jí mýt a masírovat ramena. Postupně jí sjížděla dlaněmi po rukou, bocích, ale i dopředu na hruď, a než se obě nadály, byly už zase zaklesnuté ve vášnivém polibku, mazlivě klouzajíc namydlenými prsty po těle té druhé. Hermiona si vychutnávala hebkost kamarádčiny bělostné pihaté pokožky a masírovala jí bradavky, hladila bříško a když z nich proud teplé vody omyl už prakticky všechno mýdlo, zabloudila prstem i do její štěrbinky. Ginny slastně vydechla a podlomily se jí kolena. Kleknula si s rozkročenýma nohama a opřela se o stěnu tak, že jí voda dopadala na záda. Hermiona se k ní zezadu přitisknula, jednou rukou jí bloudila po hrudi a bříšku a druhou stále rychleji a hlouběji pronikala do její štěrbinky. Koupelnou se brzo začaly rozléhat vzdechy a výkřiky Ginny, které se rozechvěla stehna která se zaťatými pěstmi vzepjala proti zdi, zmítaná gradující silou orgasmu, zatímco Hermiona nepřestávala a nepřestávala, dráždila jí až na pokraj šílenství, až se obě zhroutily na podlahu a stále proudící voda z nich pomalu smývala pot a vůni milování. Trvalo jim ještě několik minut, než se vzpamatovaly a dorazily se zpožděním každá na své odpolední vyučování. Vynechaný oběd je tentokrát opravdu netrápil…
„Ginny, pojď sem, copak ti je?“ Vzala dívku za ruku za ruku a podívala se do jejích uslzených očí. Ginny se nejprve chtěla vytrhnout a pokračovat dál, ale když poznala svou nejlepší kamarádku Hermionu, s povzdechem jí následovala za roh chodby.
„No tak, co se stalo?“ Rusovlasá dívka však nebyla schopná slova. Brečela a zdálo se, že hned tak nepřestane. Hermionu napadlo, že by jí v tomhle stavu nemělo vidět zbytečně moc lidí a tak jí několika postranními chodbami odvedla až do sedmého patra, ke komnatě nejvyšší potřeby. Místnost, kterou jen o pár měsíců používali na Harryho lekce obrany proti černé magii a jako štáb BA, dnes vypadala úplně jinak. Byl to nevelký útulný pokojík, s hřejivým huňatým kobercem, hebkým semišem potaženým divanem a oválným týkovým stolkem, a také postelí s nebesy v zadní části. Všude byla spousta plyšových polštářků převážně krémové a světle zelené barvy – a na stole stála kouřící konvička s horkým čajem. Ginny se bezmyšlenkovitě posadila na divan.
„Dáš si čaj?“ optala se Hermiona, zatímco nalévala čaj do pěkných šálků z čínského porcelánu. Dolila oba šálky a pak se posadila vedla Ginny. Ta ještě chvíli váhala a potom opatrně uchopila svůj šálek a usrkla si horkého, sladkého čaje. Malá čarodějka se zvolna uklidnila a přestala brečet.
„Tak copak je? Co se stalo? Ginny, úplně jsi mě vyděsila! Takhle zničená jsi nevypadala ani po setkání z Voldemortem!“ Mladší z kamarádek skutečně nevypadala dobře. Byla rudá ve tvářích, zrychleně dýchala a zalykala se směsí vzteku a slzí. Konečně rozechvělým hlasem promluvila: „To Ron. Vlastně ani ne, ale tak to začalo. Povídali jsme si v jídelně a on si mě začal dobírat, jako jsem prťavá... jak to řekl? Megera? Docela mě to naštvalo, ale než jsem mu stihla něco říct, byl pryč. Jenže pak se objevil Malfoy. Očividně Rona zaslechl. Z ničeho nic mě ten zmijozelský slizák začal ponižovat. Že jsem tak hnusná a podřadná, že už to vidí dokonce i můj nablblý bratr, že by si o mě slušný čaroděj ani neopřel koště a tak... No a nakonec mi vmetl do očí, že nejspíš zůstanu nadosmrti sama a že mi to patří, vzhledem k tomu, že jsem ta největší šereda mezi tou nejhorší čarodějnickou špínou. Potom povýšeně odkráčel a celá ta zmijozelská sebranka se mi pošklebovala a smála, dokud jsem neutekla. No a na chodbě jsi mě pak chytila ty...“
Hermiona zalapala po dechu, znala Ginny spíš jako mlčenlivou dívku a tak rozzuřenou, aby ze sebe vychrlila několikaminutový monolog jí ještě nezažila. Potom ale sama spustila: „Tolik pláče kvůli těmhle hajzlům?! Vždyť jsi to řekla sama, Malfoy je jen mizernej zmijozelskej slizoun a jeho nohsledové nejsou víc než banda pitomců! Jak ti vůbec takoví idioti můžou pokazit den? Vždyť přece víš, že nemají pravdu a akorát se tě snaží naštvat, jako ostatně kohokoliv z Nebelvíru... Není to tak dávno, co mi nadával do mudlovských šmejdů!“ Ginny sklopila hlavu a zčervenala.
„Když já se bojím, že má vlastně pravdu. Nikdo mě nemá rád. Nikomu se nelíbím. Jsem opravdu šereda... Nejspíš by si o mě vážně nikdo ani neopřel koště. Nejdřív Harry, pak...“
„Cože!? No to snad ne!“ skočila jí do řeči Hermiona. „To jsme spolu snad už probíraly, ne? Nemůžeš za to, že jsi se zamilovala do Harryho v době, kdy ho ještě zajímal akorát famfrpál a páchání vylomenin spolu s Ronem a že pro něj v té době žádná dívka nebyla přitažlivější než jeho Nimbus 2000. Někdy mám pocit, že z toho nevyrostl do teď, každopádně – myslela jsem, že už jsi na něj zapomněla?“ „Ale jo,“ povzdychla Ginny, „ale je to jen příklad toho, jak mi to nevychází. Asi se vážně nikomu nelíbím.“
„Ale no tak! Sama víš, že tohle není pravda.“ Teď se zase chvěl hlas Hermioně a byla to ona, komu se hrnula krev do tváří.
„Třeba mě se líbíš moc!“ Ginny se smutně usmála a tiše pípnula: „Dík. Ale to je trošku něco jiného.“ Pak si ale uvědomila, jakým hlasem to Hermiona řekla a všimnula si pohledu, kterým jí kamarádka sledovala. „Nebo ne?“ „To víš, že ne, drobečku,“ hlesla něžně Hermiona a v oku se jí zaleskla slza.
„Tak drobečku?“ špitnula na oko naštvaně Ginny a naklonila se k Hermioně aby jí pevně objala. Ještě dlouhé vteřiny se objímaly a tiše plakaly. Pak se Hermiona trochu odtáhla a podívala se Ginny do očí.
„Nevadí ti to?“ zeptala se váhavě Hermiona. Odpovědí jí byla jiskřička v oku, sladký úsměv... a polibek. Jejich rty se střetly zvolna, zlehka, opatrně, jako když si motýl, právě vyklubaný z kukly poprvé v životě protahuje svá pestrá křídla. Několikrát se letmo dotkly a zase kousek pooddálily. V koutcích úst se jim třpytily drobné kapičky slzí. Pak Ginny přitiskla své rty pevněji a Hermiona vstřícně pootevřela ústa. Dívky se začaly jemně zkoumat špičkami jazyků, opatrně, pomaličku si navzájem pronikaly do úst. Polibek postupně nabýval na intenzitě, vášnivosti, víc a víc, až se stal dravým a nespoutaným. To už dívky hladily jedna druhou po vlasech, s nakloněnými hlavami zaklesnuté jedna do druhé a propletenými těly zrychleně dýchaly a přestávaly vnímat čas a okolní svět. Nejspíš to byla Hermiona, jejíž ruka poprvé zabloudila pod kamarádčin hábit, ale v prudké změti míhajících se rukou to bylo beztak poznat jen stěží. O chvíli později se už dívky intenzivně laskaly a mazlily. Že se nějakým způsobem dostaly do postele s nebesy si uvědomily až ve chvíli, kdy kvůli svlékání hábitů konečně přerušily několikaminutový polibek.
Netrvalo dlouho a obě dívky ležely v posteli nahé; dvě štíhlá, krásná, křehká mladá těla, ladné křivky hrající jako symfonie vzrušení linoucí se z orchestru jejich citlivých doteků, měkkých polibků a tlumených vzdechů. Světle hnědé a rusé vlasy slévající se v jedinou jiskřivou záplavu. Místností tiše šuměl melodický dech dívek unášených na vlnách extáze a odrážel se od jejích stěn jako ten nejsladší příboj. Jeho neslyšné burácení prolomilo Hemionino: „Smím?“ když pronikala prstem o maličko hlouběji do hebké jeskyňky své o rok mladší spolužačky, kamarádky... a milenky.
Ginny jen zlehka kývnula snad už v tu chvíli si obě pronikaly konečky prstů víc a víc do svých vlhkých a žhnoucích komůrek rozkoše. Nedlouho poté se Ginny vzepjala sevřená v křeči samotného vrcholu extáze, blaženě vykřikla a hned jak popadla dech, pronikla prudce jazykem do Hermioniných úst a zrychlila tempo, kterým svými prsty hrála na „harfu“ jejího hebkého těla vášnivou skladbu blížící se k poslednímu taktu. O několik okamžiků ucítila vroucí explozi ve svém nitru i Hermiona a záplava teplé vlhkosti skropila bledou, nezkušenou ruku mladší dívky. Ginny zvolna sklouzla, střídaje rty a lehoučký dotek jazyka, až k rozkroku, který doposud pulzoval vzrušením, a pak špičkou jazýčku našla malý, zduřelý hrášek. Hermiona zaúpěla pod nezvladatelným přívalem rozkoše a pak zavzdychala: „T-to není fér. Pojď, lehni si na mě, ať se k tobě taky dostanu.“ Ginny jí poslechla a posunula se tak, že teď ležela na ní, rozkrokem nad její tváří. O chvíli později začal skutečný rej jazyků a prstů, provázený výkřiky, vzdechy a steny obou malých krásek. Dvojicí propletených těl otřásla ještě celá řada vyvrcholení, než se obě dívky plně uspokojily a lehly si vedle sebe, dívajíc se jedna druhé do očí a jen lehce se dotýkajíc svých zpocených, rozechvělých těl. Teprve teď si měly jedna druhou příležitost prohlédnout. Hermiona sledovala svůj nový poklad téměř zbožným pohledem. Štíhlé, drobné tělo, ve tváři a na několika dalších místech skropené pihami, klubající se droboučká prsa s naběhlými bradavkami, ploché, hladké bříško, lehce, řídce ochlupený Venušin pahorek, magicky přitahující pohled kontrastem bílé pokožky a rusých chloupků... Hermiona se podívala Ginny zpět do tváře, protože se jí už zase zrychloval dech. Pohled světle modrých jiskrných očí také dávno nesměřoval k Hermionině tváři. Ginny zkoumala křivky dospívající dívky, s níž právě prožila svoje poprvé. Hedvábná pokožka v kontrastu s bledostí její vlastní jakoby snědší medově nazlátlá od letního opálení, už znatelná prsa s velkými dvorci ještě teď vzpřímených bradavek, štíhlé, ale přesto ne tak malé a křehké tělo jako bylo to její, útlý pas, ale znatelně ženské oblé boky ubíhající k bříšku a k tmavé tenoučké čárce na ohanbí... což jí připomnělo: „Hermi, ty se holíš?“
„Jo,“ ušklíbla se vesele oslovená; „Razorio Pudendus... kde je psáno, že čarodějky musí mít bobra?“ Obě vyprskly smíchy. Pak se Ginny zeptala: „Naučíš mě to?“ „Jasně, usmála se šťastně Hermiona a mrkla na ní. „Beztak se musíme jít osprchovat, než půjdeme mezi lidi.“
O pár minut později už stály ve sprše, zahaleny oblaky horké páry a čúrky horké vody dopadly na jejich ramena. Hermiona vysvětlila Ginny, jak funguje depilační zaklínadlo a Ginny se hned napoprvé zvládnula perfektně oholit. Špičatý, směrem dolů se zužující zrzavý trojúhelníček skutečně vypadal mnohem lépe než hustě zarostlé ohanbí.
Když odkládala hůlku, ucítila Hermionin dotek na svém rameni. Hermiona si namydlila ruce a začala jí mýt a masírovat ramena. Postupně jí sjížděla dlaněmi po rukou, bocích, ale i dopředu na hruď, a než se obě nadály, byly už zase zaklesnuté ve vášnivém polibku, mazlivě klouzajíc namydlenými prsty po těle té druhé. Hermiona si vychutnávala hebkost kamarádčiny bělostné pihaté pokožky a masírovala jí bradavky, hladila bříško a když z nich proud teplé vody omyl už prakticky všechno mýdlo, zabloudila prstem i do její štěrbinky. Ginny slastně vydechla a podlomily se jí kolena. Kleknula si s rozkročenýma nohama a opřela se o stěnu tak, že jí voda dopadala na záda. Hermiona se k ní zezadu přitisknula, jednou rukou jí bloudila po hrudi a bříšku a druhou stále rychleji a hlouběji pronikala do její štěrbinky. Koupelnou se brzo začaly rozléhat vzdechy a výkřiky Ginny, které se rozechvěla stehna která se zaťatými pěstmi vzepjala proti zdi, zmítaná gradující silou orgasmu, zatímco Hermiona nepřestávala a nepřestávala, dráždila jí až na pokraj šílenství, až se obě zhroutily na podlahu a stále proudící voda z nich pomalu smývala pot a vůni milování. Trvalo jim ještě několik minut, než se vzpamatovaly a dorazily se zpožděním každá na své odpolední vyučování. Vynechaný oběd je tentokrát opravdu netrápil…
Žádné komentáře:
Okomentovat