Přistoupil k ní a podržel lektvar u jejích úst.
„Vypij to.“ Ona však pevně semkla rty a zavrtěla hlavou. Čert ví, co za lektvar nebo dokonce jed jí chtěl dát vypít. Draco se sarkasticky zasmál. „Ale no tak, prcku. Víš stejně dobře jako já, že nakonec to tak či onak vypiješ. Můžu to do tebe nalít násilím, a nebo, když se mi nebude chtít, prostě dva nebo tři dny počkat a pak budeš povolně hltat třeba i chcánky. Tak buď rozumná a vypij to. Není to jed. Neublíží ti to.“ Na rozdíl ode mně, dodal už jenom v duchu. Znovu naklonil lahvičku k jejím sevřeným rtům. Věděla, že má pravdu, a tři dny o samotě tady ve sklepení jí děsily víc než představa, že jí otráví. A tak pootevřela pusu a polkla. Zamrkala a čekala na účinky neznámého lektvaru. Bolest, ale ani žádné jiné nepříjemné efekty nepřicházely. Nic. Překvapilo jí to a trošku si oddechla. Když ale viděla vítězoslavný výraz v Dracově tváři, zbledla.
„Malfoyi, okamžitě mi řekni, co to bylo!“
„Nerozkřikuj se na mě, prcku!“ prskl jí do tváře a stiskl mezi prsty její bradavku. Vykřikla bolestí.
„Už mám tvé drzosti dost. Odteď mě budeš oslovovat pane, jinak tě budu bolestivě trestat. A pro tvou informaci, stejně jsem ti chtěl říct, co je to za lektvar, aby sis náležitě a naplno užila příští okamžiky. To, co jsi právě vypila, je mimořádně silná dávka veritaséra, lektvaru pravdy, který tě nejen nenechá lhát, ale dokonce ani mlčet. Prostě tě přinutí odpovědět na jakoukoliv otázku ryzí pravdu. A právě teď začíná působit.“ Vytřeštila na něj oči.
„To ne!“ Mrazivý děs polil celé její tělo. „To ne!“ Začala vzlykat.
„Nefňukej. To ti nepomůže. Odpovídej na moje otázky. Takže... začněme. Jsi panna?“ Prokousla si jazyk ve snaze vzdorovat síle lektvaru, ale neměla nejmenší šanci. Veritasérum spolehlivě zabíralo i na mnohem mocnější a zkušenější čaroděje.
„Ano.“
„Děláš si to sama?“ Ignoroval směs nenávisti a pohoršení čišící z jejích očí a docela dobře se bavil.
„Ano.“
„Jak.“
„Normálně, rukou.“
„Kde a kdy?“
„V posteli, v noci. Někdy ve sprše. Hlavně v Bradavicích.“
„Jak často?“
To tě nemusí zaj... řvala v duchu zahlcená přívalem nepříčetného vzteku, ale ze rtů jí splynulo: „Denně, když je to možné.“
„Co si u toho představuješ?“
Její jindy bledá pleť nabyla najednou nepředstavitelně rudé barvy, skoro s fialovým odstínem. Pihy jakoby úplně zmizely. „Tebe. Tvojí tvář, tvé stříbrozlaté vlasy tvou nahou, bělostnou hruď. Tvou hebkou, mléčnou pleť bez jediného kazu. Omamně mentolovou a lékořicovou vůni tvého dechu.“ Draco byl překvapený. Teď zrudl dokonce i on. Na upřímné lichotky a takto intimní obdiv nebyl zvyklý. Okamžik mu trvalo informaci vstřebat a pak pokračoval, napřed z ryzí zvědavosti: „A koho předtím?“
„Nikoho.“
„A co takhle Harry Potter?“
„Ne. Do něj jsem byla zamilovaná platonicky. Navíc jsem v té době ještě nemasturbovala.“
„A co ještě tě vzrušuje? Jaké doteky?“
„Polibky, letmé doteky... asi. Nevím... jsem ještě nezkušená.“
„Kde jsi nejcitlivější?“
Ginny byla otřesená proudem svých odpovědí. Nic z toho nechtěla nikomu říct. Tím spíš ne Malfoyovi, tím spíš ne za těchto okolností. Byla rudá ve tváři, žíly naběhlé, břicho stažené bolestivou křečí jak se snažila vzdorovat síle lektvaru. Ale nedokázala nic, než odpovídat... přesně a pravdivě na jeho všetečné otázky. „Na prsou, hlavně na bradavkách. Stehna. Zadek a dolíček pod kostrčí. Rty.“ Draco podvědomě bloudil očima po částech těla, které jmenovala. Díky tomu, že skončila u rtů stačil je malý kousek a už se zase díval do jejích zrazených, bolestiplných očí.
„Čeho se bojíš?“
Polkla ve snaze odpověď alespoň o malý okamžik oddálit. Pak ale i vychrlila: „Velkých hadů. Voldemorta. Bolesti. Teď zrovna nejvíc tebe.“ Chápal sled jejích asociací a tak ho docela pobavil. Velcí hadi... Bazilišek... Tom Riddle... Voldemort... Bolest... Já... usmál se.
„Jaká bolest ti vadí nejvíc?“
„Bodání jehel, vpichy do kůže.“ Při pomyšlení, že mu to řekla, se zcela nekontrolovatelně roztřásla. Byla jen úplně malý kousek od nervového zhroucení.
„Co by tě nejvíc ponížilo?“
„Nejvíc mě ponižuje tohle. Ty - tady a dnes.“
„Ale co by tě mohlo ponížit ještě víc?“
„Nevím. Záleží na situaci, okolnostech. Třeba kdyby mě tu teď s tebou viděli Fred s Georgem.“
„A v sexu? Když si představíš úplně cokoliv, co můžeš, co by tě ponížilo nejvíc?“
Několikrát se jí křečovitě sevřelo hrdlo. Zasípala a zhroutila se v bolestivé křeči, která zachvátila její tělo.
„Znásilnění. Zneužití a pošpinění někým odporným.“
„Kdo by ti vadil nejvíc?“
„Profesor Snape.“ Draco se rozesmál. To by jejich zakomplexovanému, osamocenému profesorovi lektvarů asi na sebevědomí nepřidalo.
„A co kdyby to nebyl člověk... přemýšlej! Vadilo by ti zvíře víc?“
„Zvíře? Proboha jak?! Ano, mnohem víc!“ Zachrchlala a pak její tělo zplihlo v řetězech jako loutka. Tu představu prostě nedokázala unést. Upadla do bezvědomí.
„Vypij to.“ Ona však pevně semkla rty a zavrtěla hlavou. Čert ví, co za lektvar nebo dokonce jed jí chtěl dát vypít. Draco se sarkasticky zasmál. „Ale no tak, prcku. Víš stejně dobře jako já, že nakonec to tak či onak vypiješ. Můžu to do tebe nalít násilím, a nebo, když se mi nebude chtít, prostě dva nebo tři dny počkat a pak budeš povolně hltat třeba i chcánky. Tak buď rozumná a vypij to. Není to jed. Neublíží ti to.“ Na rozdíl ode mně, dodal už jenom v duchu. Znovu naklonil lahvičku k jejím sevřeným rtům. Věděla, že má pravdu, a tři dny o samotě tady ve sklepení jí děsily víc než představa, že jí otráví. A tak pootevřela pusu a polkla. Zamrkala a čekala na účinky neznámého lektvaru. Bolest, ale ani žádné jiné nepříjemné efekty nepřicházely. Nic. Překvapilo jí to a trošku si oddechla. Když ale viděla vítězoslavný výraz v Dracově tváři, zbledla.
„Malfoyi, okamžitě mi řekni, co to bylo!“
„Nerozkřikuj se na mě, prcku!“ prskl jí do tváře a stiskl mezi prsty její bradavku. Vykřikla bolestí.
„Už mám tvé drzosti dost. Odteď mě budeš oslovovat pane, jinak tě budu bolestivě trestat. A pro tvou informaci, stejně jsem ti chtěl říct, co je to za lektvar, aby sis náležitě a naplno užila příští okamžiky. To, co jsi právě vypila, je mimořádně silná dávka veritaséra, lektvaru pravdy, který tě nejen nenechá lhát, ale dokonce ani mlčet. Prostě tě přinutí odpovědět na jakoukoliv otázku ryzí pravdu. A právě teď začíná působit.“ Vytřeštila na něj oči.
„To ne!“ Mrazivý děs polil celé její tělo. „To ne!“ Začala vzlykat.
„Nefňukej. To ti nepomůže. Odpovídej na moje otázky. Takže... začněme. Jsi panna?“ Prokousla si jazyk ve snaze vzdorovat síle lektvaru, ale neměla nejmenší šanci. Veritasérum spolehlivě zabíralo i na mnohem mocnější a zkušenější čaroděje.
„Ano.“
„Děláš si to sama?“ Ignoroval směs nenávisti a pohoršení čišící z jejích očí a docela dobře se bavil.
„Ano.“
„Jak.“
„Normálně, rukou.“
„Kde a kdy?“
„V posteli, v noci. Někdy ve sprše. Hlavně v Bradavicích.“
„Jak často?“
To tě nemusí zaj... řvala v duchu zahlcená přívalem nepříčetného vzteku, ale ze rtů jí splynulo: „Denně, když je to možné.“
„Co si u toho představuješ?“
Její jindy bledá pleť nabyla najednou nepředstavitelně rudé barvy, skoro s fialovým odstínem. Pihy jakoby úplně zmizely. „Tebe. Tvojí tvář, tvé stříbrozlaté vlasy tvou nahou, bělostnou hruď. Tvou hebkou, mléčnou pleť bez jediného kazu. Omamně mentolovou a lékořicovou vůni tvého dechu.“ Draco byl překvapený. Teď zrudl dokonce i on. Na upřímné lichotky a takto intimní obdiv nebyl zvyklý. Okamžik mu trvalo informaci vstřebat a pak pokračoval, napřed z ryzí zvědavosti: „A koho předtím?“
„Nikoho.“
„A co takhle Harry Potter?“
„Ne. Do něj jsem byla zamilovaná platonicky. Navíc jsem v té době ještě nemasturbovala.“
„A co ještě tě vzrušuje? Jaké doteky?“
„Polibky, letmé doteky... asi. Nevím... jsem ještě nezkušená.“
„Kde jsi nejcitlivější?“
Ginny byla otřesená proudem svých odpovědí. Nic z toho nechtěla nikomu říct. Tím spíš ne Malfoyovi, tím spíš ne za těchto okolností. Byla rudá ve tváři, žíly naběhlé, břicho stažené bolestivou křečí jak se snažila vzdorovat síle lektvaru. Ale nedokázala nic, než odpovídat... přesně a pravdivě na jeho všetečné otázky. „Na prsou, hlavně na bradavkách. Stehna. Zadek a dolíček pod kostrčí. Rty.“ Draco podvědomě bloudil očima po částech těla, které jmenovala. Díky tomu, že skončila u rtů stačil je malý kousek a už se zase díval do jejích zrazených, bolestiplných očí.
„Čeho se bojíš?“
Polkla ve snaze odpověď alespoň o malý okamžik oddálit. Pak ale i vychrlila: „Velkých hadů. Voldemorta. Bolesti. Teď zrovna nejvíc tebe.“ Chápal sled jejích asociací a tak ho docela pobavil. Velcí hadi... Bazilišek... Tom Riddle... Voldemort... Bolest... Já... usmál se.
„Jaká bolest ti vadí nejvíc?“
„Bodání jehel, vpichy do kůže.“ Při pomyšlení, že mu to řekla, se zcela nekontrolovatelně roztřásla. Byla jen úplně malý kousek od nervového zhroucení.
„Co by tě nejvíc ponížilo?“
„Nejvíc mě ponižuje tohle. Ty - tady a dnes.“
„Ale co by tě mohlo ponížit ještě víc?“
„Nevím. Záleží na situaci, okolnostech. Třeba kdyby mě tu teď s tebou viděli Fred s Georgem.“
„A v sexu? Když si představíš úplně cokoliv, co můžeš, co by tě ponížilo nejvíc?“
Několikrát se jí křečovitě sevřelo hrdlo. Zasípala a zhroutila se v bolestivé křeči, která zachvátila její tělo.
„Znásilnění. Zneužití a pošpinění někým odporným.“
„Kdo by ti vadil nejvíc?“
„Profesor Snape.“ Draco se rozesmál. To by jejich zakomplexovanému, osamocenému profesorovi lektvarů asi na sebevědomí nepřidalo.
„A co kdyby to nebyl člověk... přemýšlej! Vadilo by ti zvíře víc?“
„Zvíře? Proboha jak?! Ano, mnohem víc!“ Zachrchlala a pak její tělo zplihlo v řetězech jako loutka. Tu představu prostě nedokázala unést. Upadla do bezvědomí.
Žádné komentáře:
Okomentovat