O pár minut později už byli ve sklepení. Ginny se nechala připoutat k trestné lavici a Draco si na malý stolek rozkládal potřebné vybavení. Tetovací strojek, barvy, čisté hadříky a hygienické ubrousky, vodu, desinfekci, sadu jehel...
„Teď ti položím poslední dvě otázky, na které můžeš odpovědět a změnit, co se má stát. Pak už jsi v mojí moci. Takže. Jsi skutečně odhodlaná do toho jít?“ Ginny se zachvěla, z pohledu na jehly jí na celém těle naběhla husí kůže a sevřel se jí žaludek. Přesto přes zaťaté zuby procedila: „Ano.“
„Tak tedy poslední otázka; kam to chceš? Na rameno, na lopatku, na břicho?“
„Do pravý spodní části podbřišku,“ oznámila stroze dutým, podivně netečným hlasem. Nikdy nepodceňujte nebelvírské. Draco jí důkladně otřel břicho štiplavě páchnoucí desinfekcí a pak ponořil jehlu do vody a naprázdno naznačil první linku. Ginny se chvěla, zuby zaťaté a slzy v očích, ale nevydala ani jediný sten. Zuby jí skřípaly, ale držela jako skála. Draco nabral barvu a začal tetovat naostro. Měl cit a zjevně i výtvarný talent. Na kůži se mezi krůpějemi krve a barvy začal pozvolna vynořovat nádherný vzor. Zkřížená lilie, bělostná, se žlutavými linkami a purpurovým žíháním a nádherná, věrohodná růže. Žádné klišé, přehnaný symbolismus. Draco si rozvrhl motiv tak velký, aby mohly vyniknout detaily. Stonky začal hned nad tříslem a květy se tyčily až do výše několika centimetrů nad pupík. Stále znovu a znovu namáčel jehlu do barvy, občas jehly vystřídal, průběžně kůži otíral ubrousky, aby na svůj výtvor přes odtékající vodu s barvou a krví viděl. Vteřiny, minuty, desítky minut plynuly v podivném tichu. Draco byl zcela ponořen do svého díla a Ginny jen upřeně zírala do stropu, zuby a pěsti pevně zaťaté, snažila se zklidnit a prohloubit svůj dech – a mlčela. Za celou dobu ani jednou nevzlykla, nevykřikla. V této na zdánlivě možná klidné, ve skutečnosti však nepředstavitelně vypjaté situaci, která byla jako podivné ticho před hrozivou, ohromnou bouří, co stále nepřicházela, Draco své dílo dokončil. Pořádně svůj výtvor očistil, ještě opravil několik tenkých kontur a potom kývl. Byl spokojený. Otřel si ruce a začal Ginny odpoutávat. Natřel celý výtvor čistou vazelínou a překryl její břicho tenkou, prodyšnou gázou, kterou upevnil tenkými proužky náplasti.
Ginny ho objala a políbila na rty. „Miluji tě. Děkuji.“ Draco celou situaci chápal čím dál méně, jakoby mu realita s ironickým úsměvem mizela kdesi v nedohlednu, a tak se během událostí prostě nechal unášet.
Na Ginny nebyla ve skutečnosti po celý ten čas vidět ani setina toho, co prožívala. Celou mysl sžírající touha začít křičet, řvát, prosit ho aby toho už nechal, s tím vším zápolila s každým ponořením jehly do její bělostné kůže. Ta bolest, štiplavá, bodavá, nevyhnutelná bolest pronikající kůží, ale mrazící až do morku kostí, pronikala celou její duší. Přála si umřít; jen s nejvyšším vypětím vůle do svých myšlenek nevkládala žádnou magii, protože by zřejmě Draca odhodila, srazila k zemi; možná i zabila. Prožívala svou noční můru, trnutí v zubech, které člověku může způsobit jen skutečně bytostná, živočišná hrůza z bolesti či smrti jí přivádělo na pokraj šílenství. Ginny ale měla důvod to vydržet. Pekelně dobrý důvod. Ona ho milovala. Cítila sílící cit ve svém srdci, měnící se ze zamilovanosti do skutečné lásky, která měla nesmírnou moc; dokonce takovou, že vybičovala její statečnost do míry, díky které dokázala unést i to, že se její donedávna ještě prakticky dětsky mírumilovný život změnil v prvotřídní horor. A jediné, co skutečně chtěla, co potřebovala, bylo vědět, že Draco miluje ji. Pokud to tak skutečně bylo, tak těch pár desítek minut v agónii bylo pořád jen relativně malou cenou za takové zjištění, a pokud to tak nebylo, tak jí ten čas pomůže navždy změnit její lásku v nenávist, kterou bude hořet až do svého posledního dechu. Pokud jí Draco nemiluje, tak se mu pomstí tak, jak to dokáží jenom ženy.
Navzdory odvěkému lidskému přesvědčení, že pouze muži mají srdce válečníků, když dávní bohové dělili mezi mužem a ženou, ženě jako matce a dárkyni života dali větší srdce; srdce schopné větší a hlubší lásky, ale také bezbřehé a všem mužům, které úplně nepohltilo šílenství, nepochopitelné nenávisti. A tak ty drasticky pomalu plynoucí minuty Ginny zároveň ničily a vysilovaly a zároveň jí zasévaly do srdce sílu, o které nezkušený, mladičký Draco Malfoy nemohl mít ani nejmenší potuchy. Nic z toho ale Ginny nedala najevo. Když skončil, řekla jen: „Potřebuji napít. Vyschlo mi v hrdle. A panák něčeho ostřejšího by mi asi taky neuškodil.“
Draco, netušící nic z toho, co se skrývalo za oponou těchto slov, jen kývl a odvedl jí na terasu, kam jim Dina o chvíli později přinesla džbán s ledovým čajem a láhev ohnivé whisky se dvěma sklenicemi, jak jí Draco poručil. Ginny do sebe svou sklenici obrátila, otřásla se a jak jí palčivé teplo pozvolna prostupovalo, měla pocit, že teprve teď je schopná uvolnit křečovitě ztuhlé svaly a začít dýchat hluboce a klidně. Do ticha, mezi nimi poměrně nezvyklého, pronesla: „Máš talent. Je to skutečně krásné, dokonce dost krásné na to, abych s tím žila po zbytek života.“ Draco se usmál. Pomalu se mu vracela jeho jistota. „Vždyť jsi to ani neviděla. Celou dobu si zírala na kamenné zdi našeho sklepení. „To není pravda. Několikrát jsem se podívala. A líbilo se mi to.“ „Nechápu, jak jsi to mohla vydržet. Myslel jsem, že to je tvoje nejhorší fobie.“ „To taky byla. Smiř se s tím, že některé věci prostě nechápeš. Ne vždycky můžeš mít na vrch, Dráčku! Třeba od dnešního soumraku...“ zatvářila se tajemně. V Dracovi hrklo. Už dnes? Noc a den...
Zavládla mezi nimi spíše mlčenlivá nálada, kterou nenarušil ani vydatný oběd, tradičně servírovaný domácí skřítkou Malfoyových. Bylo to poprvé, co si neměli co říct. Ginny o večeru mluvit nechtěla, a ani nepotřebovala, Draco se zase nechtěl ptát a strach ho příliš ovládal na to, aby dokázal konverzovat na jiné téma. Mlčky bloumali parkem, chvíli si zdřímli na sluníčku, ale to vše jen tak bezúčelně. Oba věděli, že jenom zabíjí čas a oddalují nevyhnutelné. Ginny se tvářila tajemně, ale z Dracova výrazu byste snadno přečetli nervozitu, ač se jí snažil skrývat za svou oblíbenou ledovou maskou. Čas se příšerně vlekl, ale když přišla chvíle čaje o páté, měli oba najednou pocit, že celý den utekl jako voda. Do večeře pak zbýval už jenom okamžik, který vyplnili partií čarodějnických šachů; Ginny zcela suverénně vyhrála, ač byl Draco jindy výtečný hráč, dnes se na hru vůbec nedokázal soustředit a dělal školácké chyby, podobně jako bezmyšlenkovitě hrající začátečník.
„Šach-mat.“ oznámila suše Ginny a zvedla se z křesla. „Myslím, že je čas na večeři.“ Oba pojedli spíše symbolicky. On měl žaludek tak sevřený, že nedokázal ani při nejlepší vůli sníst víc než pár soust, ona také neměla hlad, způsobně uzobávala z prostřené tabule jen aby mu dělala společnost.
„Tak jdeme?“ zeptala se Ginny když Draco rezignovaně odložil příbor.
„Dobře... Kam?“
„Samozřejmě, že do sklepení.“ Její hlas byl náhle kovově chladný a Dracovi se zarýval pod kůži jako nůž. Poněkud rozechvěle kývl a pak sešli dolů do sklepení.
„Teď ti položím poslední dvě otázky, na které můžeš odpovědět a změnit, co se má stát. Pak už jsi v mojí moci. Takže. Jsi skutečně odhodlaná do toho jít?“ Ginny se zachvěla, z pohledu na jehly jí na celém těle naběhla husí kůže a sevřel se jí žaludek. Přesto přes zaťaté zuby procedila: „Ano.“
„Tak tedy poslední otázka; kam to chceš? Na rameno, na lopatku, na břicho?“
„Do pravý spodní části podbřišku,“ oznámila stroze dutým, podivně netečným hlasem. Nikdy nepodceňujte nebelvírské. Draco jí důkladně otřel břicho štiplavě páchnoucí desinfekcí a pak ponořil jehlu do vody a naprázdno naznačil první linku. Ginny se chvěla, zuby zaťaté a slzy v očích, ale nevydala ani jediný sten. Zuby jí skřípaly, ale držela jako skála. Draco nabral barvu a začal tetovat naostro. Měl cit a zjevně i výtvarný talent. Na kůži se mezi krůpějemi krve a barvy začal pozvolna vynořovat nádherný vzor. Zkřížená lilie, bělostná, se žlutavými linkami a purpurovým žíháním a nádherná, věrohodná růže. Žádné klišé, přehnaný symbolismus. Draco si rozvrhl motiv tak velký, aby mohly vyniknout detaily. Stonky začal hned nad tříslem a květy se tyčily až do výše několika centimetrů nad pupík. Stále znovu a znovu namáčel jehlu do barvy, občas jehly vystřídal, průběžně kůži otíral ubrousky, aby na svůj výtvor přes odtékající vodu s barvou a krví viděl. Vteřiny, minuty, desítky minut plynuly v podivném tichu. Draco byl zcela ponořen do svého díla a Ginny jen upřeně zírala do stropu, zuby a pěsti pevně zaťaté, snažila se zklidnit a prohloubit svůj dech – a mlčela. Za celou dobu ani jednou nevzlykla, nevykřikla. V této na zdánlivě možná klidné, ve skutečnosti však nepředstavitelně vypjaté situaci, která byla jako podivné ticho před hrozivou, ohromnou bouří, co stále nepřicházela, Draco své dílo dokončil. Pořádně svůj výtvor očistil, ještě opravil několik tenkých kontur a potom kývl. Byl spokojený. Otřel si ruce a začal Ginny odpoutávat. Natřel celý výtvor čistou vazelínou a překryl její břicho tenkou, prodyšnou gázou, kterou upevnil tenkými proužky náplasti.
Ginny ho objala a políbila na rty. „Miluji tě. Děkuji.“ Draco celou situaci chápal čím dál méně, jakoby mu realita s ironickým úsměvem mizela kdesi v nedohlednu, a tak se během událostí prostě nechal unášet.
Na Ginny nebyla ve skutečnosti po celý ten čas vidět ani setina toho, co prožívala. Celou mysl sžírající touha začít křičet, řvát, prosit ho aby toho už nechal, s tím vším zápolila s každým ponořením jehly do její bělostné kůže. Ta bolest, štiplavá, bodavá, nevyhnutelná bolest pronikající kůží, ale mrazící až do morku kostí, pronikala celou její duší. Přála si umřít; jen s nejvyšším vypětím vůle do svých myšlenek nevkládala žádnou magii, protože by zřejmě Draca odhodila, srazila k zemi; možná i zabila. Prožívala svou noční můru, trnutí v zubech, které člověku může způsobit jen skutečně bytostná, živočišná hrůza z bolesti či smrti jí přivádělo na pokraj šílenství. Ginny ale měla důvod to vydržet. Pekelně dobrý důvod. Ona ho milovala. Cítila sílící cit ve svém srdci, měnící se ze zamilovanosti do skutečné lásky, která měla nesmírnou moc; dokonce takovou, že vybičovala její statečnost do míry, díky které dokázala unést i to, že se její donedávna ještě prakticky dětsky mírumilovný život změnil v prvotřídní horor. A jediné, co skutečně chtěla, co potřebovala, bylo vědět, že Draco miluje ji. Pokud to tak skutečně bylo, tak těch pár desítek minut v agónii bylo pořád jen relativně malou cenou za takové zjištění, a pokud to tak nebylo, tak jí ten čas pomůže navždy změnit její lásku v nenávist, kterou bude hořet až do svého posledního dechu. Pokud jí Draco nemiluje, tak se mu pomstí tak, jak to dokáží jenom ženy.
Navzdory odvěkému lidskému přesvědčení, že pouze muži mají srdce válečníků, když dávní bohové dělili mezi mužem a ženou, ženě jako matce a dárkyni života dali větší srdce; srdce schopné větší a hlubší lásky, ale také bezbřehé a všem mužům, které úplně nepohltilo šílenství, nepochopitelné nenávisti. A tak ty drasticky pomalu plynoucí minuty Ginny zároveň ničily a vysilovaly a zároveň jí zasévaly do srdce sílu, o které nezkušený, mladičký Draco Malfoy nemohl mít ani nejmenší potuchy. Nic z toho ale Ginny nedala najevo. Když skončil, řekla jen: „Potřebuji napít. Vyschlo mi v hrdle. A panák něčeho ostřejšího by mi asi taky neuškodil.“
Draco, netušící nic z toho, co se skrývalo za oponou těchto slov, jen kývl a odvedl jí na terasu, kam jim Dina o chvíli později přinesla džbán s ledovým čajem a láhev ohnivé whisky se dvěma sklenicemi, jak jí Draco poručil. Ginny do sebe svou sklenici obrátila, otřásla se a jak jí palčivé teplo pozvolna prostupovalo, měla pocit, že teprve teď je schopná uvolnit křečovitě ztuhlé svaly a začít dýchat hluboce a klidně. Do ticha, mezi nimi poměrně nezvyklého, pronesla: „Máš talent. Je to skutečně krásné, dokonce dost krásné na to, abych s tím žila po zbytek života.“ Draco se usmál. Pomalu se mu vracela jeho jistota. „Vždyť jsi to ani neviděla. Celou dobu si zírala na kamenné zdi našeho sklepení. „To není pravda. Několikrát jsem se podívala. A líbilo se mi to.“ „Nechápu, jak jsi to mohla vydržet. Myslel jsem, že to je tvoje nejhorší fobie.“ „To taky byla. Smiř se s tím, že některé věci prostě nechápeš. Ne vždycky můžeš mít na vrch, Dráčku! Třeba od dnešního soumraku...“ zatvářila se tajemně. V Dracovi hrklo. Už dnes? Noc a den...
Zavládla mezi nimi spíše mlčenlivá nálada, kterou nenarušil ani vydatný oběd, tradičně servírovaný domácí skřítkou Malfoyových. Bylo to poprvé, co si neměli co říct. Ginny o večeru mluvit nechtěla, a ani nepotřebovala, Draco se zase nechtěl ptát a strach ho příliš ovládal na to, aby dokázal konverzovat na jiné téma. Mlčky bloumali parkem, chvíli si zdřímli na sluníčku, ale to vše jen tak bezúčelně. Oba věděli, že jenom zabíjí čas a oddalují nevyhnutelné. Ginny se tvářila tajemně, ale z Dracova výrazu byste snadno přečetli nervozitu, ač se jí snažil skrývat za svou oblíbenou ledovou maskou. Čas se příšerně vlekl, ale když přišla chvíle čaje o páté, měli oba najednou pocit, že celý den utekl jako voda. Do večeře pak zbýval už jenom okamžik, který vyplnili partií čarodějnických šachů; Ginny zcela suverénně vyhrála, ač byl Draco jindy výtečný hráč, dnes se na hru vůbec nedokázal soustředit a dělal školácké chyby, podobně jako bezmyšlenkovitě hrající začátečník.
„Šach-mat.“ oznámila suše Ginny a zvedla se z křesla. „Myslím, že je čas na večeři.“ Oba pojedli spíše symbolicky. On měl žaludek tak sevřený, že nedokázal ani při nejlepší vůli sníst víc než pár soust, ona také neměla hlad, způsobně uzobávala z prostřené tabule jen aby mu dělala společnost.
„Tak jdeme?“ zeptala se Ginny když Draco rezignovaně odložil příbor.
„Dobře... Kam?“
„Samozřejmě, že do sklepení.“ Její hlas byl náhle kovově chladný a Dracovi se zarýval pod kůži jako nůž. Poněkud rozechvěle kývl a pak sešli dolů do sklepení.
Žádné komentáře:
Okomentovat