Dlouhé, točité schodiště ještě nikdy nepřipadalo Dracovi tak ponuré jako dnes, a cesta do mučírny ještě nikdy nebyla tak krátká, přesto že se očima vpíjel do každé pídě cesty ve snaze najít ještě nějaký způsob, jak ze z téhle šlamastiky dostat. Tohle byl šach mat. Kdepak podvečerní šachy; na téhle partii visel možná i jeho život. Tolik jsem jí ublížil! Veritasérum, tolik ponížení, tolik bolesti, tetování... Co když mě nenávidí? Co když mě skutečně nenávidí? Co když mě... zabije? Dracovi bylo hůř a hůř a to se Ginny ještě ani nedotkla. Stáli mlčky v mučírně a několik okamžiků se každý zaobíral svými myšlenkami, on mrtvolně bledý a rozechvělý, snažíce se předstírat klid. Ona naopak klidná a mrazivá jakoby ze své přirozenosti, tak nepodobná osobě, kterou znal a na jakou byl zvyklý. Pak se zeptala: „Jak se používá tahle místnost? Tak, abych si mohla brát nástroje a ovládat kovy?“ Namířil na ní hůlku a zašeptal: „Accepte Dominus.“ Ginny proběhla tělem hřejivá záře a v tu chvíli věděla, že už není Ginny. Byla Paní. Paní Lili. „Dej mi svou hůlku, princi.“ Nechápal jak to udělala, ale v tom oslovení byla zároveň něžná útěcha a striktní, odhodlaný rozkaz. Dal jí svou hůlku. Věděl, že teď už je dokonale bezbranný a ona je pánem situace... vlastně Paní situace. A Paní se chopila své vlády bez váhání.
„Svleč se.“ Svlékl se donaha. „Otoč se.“ Poslechl. O vteřinu později zahlédl a ucítil, jak se mu kolem očí stahuje černá, sametová páska. Obklopila ho tma. Lili zavázala šátek tak, aby k jeho očím nepronikl ani nejmenší paprsek světla. Ucítil, jak mu levitační kouzlo podtrhlo nohy. Levitoval nyní vleže ve vzduchu, nevěděl jak vysoko a ani proč. Pak ho Lili začala svazovat provazy. Jemnými, kulatými, ale nesmírně pevnými provazy. Dávala si záležet. Každou smyčku, každý uzel utahovala, kontrolovala a ještě dotahovala. Spoutala ho dokonale, tak, že se nemohl pohnout snad ani o milimetr. Ruce za záda, s lokty téměř u sebe a od nich nataženou šňůrou k pevně staženým nohám, ohnutým dozadu. Stačilo už jen provléknout lano smyčkou, která vedla kolem krku a Draco byl svázán do nesmírně pevného a pečlivého kozelce. Kdyby chtěl povolit krční svaly a nohy, začal by se škrtit, nemluvě o následcích jakéhokoliv pokusu o vyproštění se. Dílo dokončila roubíkem, který také pevně utáhla. Nemohl vydat ani hlásku. Paní poodstoupila a zamumlala zaklínadlo. „Skrývající kouzlo!“ mihlo se hlavou Dracovi. Pak její kroky odezněly.
Draca polil studený pot a srdce se mu rozbušilo. Takhle svázanému mu brzy dojdou síly a uškrtí se, pokud dřív neumře na nedostatečné prokrvení těla. Takhle tedy umřu? Odešla. Zmizí ze sídla mě tu nechá. Potrvá celé dny, možná týdny, než vyprchá její skrývající zaklínadlo a někdo mě najde, pokud mě tedy vůbec začnou hledat už dnes a pokud je napadne hledat přímo tady, v sídle. Zemřu! Udusím se v křečích, sám a opuštěný! Bože... proč jsem jí tolik ublížil? Proč jsem si vysloužil nenávist a smrt z rukou jediné dívky, kterou jsem kdy doopravdy miloval? Do šátku se začaly vpíjet jeho slzy. Slzy bezmoci, strachu a zoufalství. Ležel, už ani nevěděl jak dlouho. Pokusil si maličko odlehčit napětí své šíje a nohou, ale okamžitě se začal dusit. Ještě dlouho po tom hloupém pokusu lapal po dechu a chrchlal. Umírám, pomyslel si. Pak si uvědomil, že v tomhle okamžiku to, co ho děsí nejvíc, není, že zemře. Samotného ho ta myšlenka zaskočila. Nejvíc ho ale bolelo, že zemře, aniž by jí ještě jednou řekl, že ji miluje. Tolik, tolik moc! Že odejde ze světa jako někdo, koho nenáviděla. Že si vysloužil tolik její nenávisti, že ho nechá zemřít. Ironie! On, pyšný a chladnokrevný Draco Malfoy leží nahý, svázaný do kozelce v chladném koutě vlastní mučírny, smrt se k němu plíží coul po coulu a on se chvěje a brečí tak, že šátek na jeho očích už prosakuje a první kapky jeho slz mu stékají po skráních a vpíjí se do jeho vlasů. On, který tolik nenáviděl aniž by mu kdo cokoliv udělal – což si uvědomil až nyní – nakonec přijal záhubu z ruku dívky, kterou miloval. Pak mu v hlavě svitla naděje. Ale co když mě miluje taky? Co když mě Ginny miluje tolik jako já jí? Nenechala by přece zemřít někoho, koho miluje! Nechala by vůbec někoho zemřít? Tak něžná, dokonalá bytost... Má láska, můj sen? Ne... ne, nenechá mě zemřít. Přijde a vysvobodí mě. Ale kdy? Ležím tu už celé hodiny, jsem úplně ztuhlý... nad sídlem už možná svítá... Ale ona přijde. Přijde! Ta myšlenka, že Ginny přijde a nakonec ho přeci jenom odváže, že ho vysvobodí, ho celého zachvátila. Obrátil na ní celou svou mysl. Srdce se mu rozběhlo jako o závod a začal zrychleně dýchat. Začal se potit, tentokrát ne jen studeným náznakem potu, ale doopravdy. Uvědomil si, že má erekci. Co přijde teď? Smrt nebo vysvobození? Pokusil se co nejvíc uvolnit svou mysl. Jsi přece čaroděj. No tak! Dokážeš se dívat i jinak, než jenom očima. Snažil se, vypínal své síly na maximum, ale ne a ne toho dosáhnout. Napínal svůj mozek tak dlouho, až ho vypětí donutilo k rezignaci. A v tu chvíli, najednou, z ničeho nic – viděl. Seděla se zkříženýma nohama ani ne dva metry od něj a upřeně se na něj dívala. V tu chvíli se mu hlavou rozeznělo: „To ti to ale trvalo, princi. Čekala jsem, že přestaneš panikařit a použiješ něco takového mnohem dřív.“ Uzavírání! Sakra, uzavírání! Panikařil tak, že ho celou dobu ani v nejmenším nenapadlo tlumit nebo skrývat své myšlenky. „Četla jsi celou dobu?“ zeptal se v duchu. „Jistě. Bylo to mnohem elegantnější řešení než veritasérum, řekla bych.“ „Ale veritasérum fungovalo hned. Takhle jsi musela čekat celé hodiny...“ Místností se rozezněl její zvonivý smích. A taky její odpověď: „Ale, broučínku, hodiny? Od chvíle, kdy jsme přišli do této místnosti ještě neuplynulo ani třicet minut.“ Třicet minut? Půl hodiny??? To ale není možné?! A nebo... A nebo je. Sakra. Zmatkáři. Panikáři. Hňupe. Idiote! „Nechceš se začít ovládat? Máš sice roubík v puse, ale pořád ještě čtu cokoliv se ti jen mihne hlavou, princi.“ Dopr... zachytila ještě a pak se Draco opanoval natolik, aby svou mysl alespoň přiměřeně uzavřel. Před osobou zběhlou v nitrozpytu by pořád ještě byl bez šance, ale pro o rok mladší spolužačku už to byla nepřekonatelná překážka. Rozvázala ho, vyndala mu roubík a nakonec mu sundala šátek. Zamrkal. I šero sklepení mu najednou přišlo oslňující. Pak vydechl úžasem. Nebylo tu zas až takové šero! Ve vzduchu levitovaly desítky, možná i stovky rudých svící a jejich plaménky stylově ozařovaly celou mučírnu. A Ginny! Omyl. Lili! Ta tam bylo její mudlovské oblečení. Měla na sobě krvavě rudé šaty, tak sexy a odvážné, že předčily meze jeho dosavadní představivosti. Z ramen jí po zádech splýval karmínový plášť až na zem. Měla rudé střevíčky na podpatcích. Dracovi spadla čelist. Ušklíbla se. „Nemusím se ani snažit o nitrozpyt, když reaguješ takhle. Snaž se alespoň neposlintat podlahu, ty čuně!“ Draco se alespoň trošku ovládl, ale překonat závod se svým srdcem, které v tu chvíli mělo díky zběsilému tempu snad už celé míle náskoku prostě nemohl. A než si to stihl uvědomit, měl plnou erekci, čnící vstříc jeho paní Lili jako na pozdrav. Zrudl.
Lili se k němu sklonila a sevřela jeho penis, jen aby ho ještě trochu víc podráždila a pobavila se jeho studem. Draco cítil, že je velice blízko orgasmu a snad poprvé v životě mu to rozhodně nepřipadalo jako kdovíjak skvělý pocit. Cítil se přece... strašně? Sám nevěděl. Byl hodně zmatený. Duševně na tom byl bledě a nejraději by se propadl, ale jeho tělo ho zrazovalo. Prudce oddychoval a zvědavě pozoroval svou paní. Přemýšlel, co asi bude následovat.
„Čeho se vlastně bojíš, princi? Je to jen záležitost postoje. Všechno to je v tvojí mysli. Když si budeš, tak jako před chvílí, neustále uvědomovat, že tě miluji a že všechno, co tady probíhá je jen hra, až na to, že tentokrát to nejsi ty, kdo určuje pravidla, mohl by sis to ještě užít. Bojíš se bolesti? Myslíš si, že se něco změní, když tě teď za tvou nedůvěru vyplatím rákoskou? Přestane se ti to z ničeho nic líbit? Sám víš, že ne. Jediné čeho se bojíš a co ti přitom, zcela očividně, zároveň dělá dobře je ztráta kontroly. Tak se uvolni. Poddej se mi a užij si to. Užijme si to oba.“ Na okamžik se rozhostilo ticho. Potom Draco sklopil oči a zašeptal: „Ano, má paní.“
„Svleč se.“ Svlékl se donaha. „Otoč se.“ Poslechl. O vteřinu později zahlédl a ucítil, jak se mu kolem očí stahuje černá, sametová páska. Obklopila ho tma. Lili zavázala šátek tak, aby k jeho očím nepronikl ani nejmenší paprsek světla. Ucítil, jak mu levitační kouzlo podtrhlo nohy. Levitoval nyní vleže ve vzduchu, nevěděl jak vysoko a ani proč. Pak ho Lili začala svazovat provazy. Jemnými, kulatými, ale nesmírně pevnými provazy. Dávala si záležet. Každou smyčku, každý uzel utahovala, kontrolovala a ještě dotahovala. Spoutala ho dokonale, tak, že se nemohl pohnout snad ani o milimetr. Ruce za záda, s lokty téměř u sebe a od nich nataženou šňůrou k pevně staženým nohám, ohnutým dozadu. Stačilo už jen provléknout lano smyčkou, která vedla kolem krku a Draco byl svázán do nesmírně pevného a pečlivého kozelce. Kdyby chtěl povolit krční svaly a nohy, začal by se škrtit, nemluvě o následcích jakéhokoliv pokusu o vyproštění se. Dílo dokončila roubíkem, který také pevně utáhla. Nemohl vydat ani hlásku. Paní poodstoupila a zamumlala zaklínadlo. „Skrývající kouzlo!“ mihlo se hlavou Dracovi. Pak její kroky odezněly.
Draca polil studený pot a srdce se mu rozbušilo. Takhle svázanému mu brzy dojdou síly a uškrtí se, pokud dřív neumře na nedostatečné prokrvení těla. Takhle tedy umřu? Odešla. Zmizí ze sídla mě tu nechá. Potrvá celé dny, možná týdny, než vyprchá její skrývající zaklínadlo a někdo mě najde, pokud mě tedy vůbec začnou hledat už dnes a pokud je napadne hledat přímo tady, v sídle. Zemřu! Udusím se v křečích, sám a opuštěný! Bože... proč jsem jí tolik ublížil? Proč jsem si vysloužil nenávist a smrt z rukou jediné dívky, kterou jsem kdy doopravdy miloval? Do šátku se začaly vpíjet jeho slzy. Slzy bezmoci, strachu a zoufalství. Ležel, už ani nevěděl jak dlouho. Pokusil si maličko odlehčit napětí své šíje a nohou, ale okamžitě se začal dusit. Ještě dlouho po tom hloupém pokusu lapal po dechu a chrchlal. Umírám, pomyslel si. Pak si uvědomil, že v tomhle okamžiku to, co ho děsí nejvíc, není, že zemře. Samotného ho ta myšlenka zaskočila. Nejvíc ho ale bolelo, že zemře, aniž by jí ještě jednou řekl, že ji miluje. Tolik, tolik moc! Že odejde ze světa jako někdo, koho nenáviděla. Že si vysloužil tolik její nenávisti, že ho nechá zemřít. Ironie! On, pyšný a chladnokrevný Draco Malfoy leží nahý, svázaný do kozelce v chladném koutě vlastní mučírny, smrt se k němu plíží coul po coulu a on se chvěje a brečí tak, že šátek na jeho očích už prosakuje a první kapky jeho slz mu stékají po skráních a vpíjí se do jeho vlasů. On, který tolik nenáviděl aniž by mu kdo cokoliv udělal – což si uvědomil až nyní – nakonec přijal záhubu z ruku dívky, kterou miloval. Pak mu v hlavě svitla naděje. Ale co když mě miluje taky? Co když mě Ginny miluje tolik jako já jí? Nenechala by přece zemřít někoho, koho miluje! Nechala by vůbec někoho zemřít? Tak něžná, dokonalá bytost... Má láska, můj sen? Ne... ne, nenechá mě zemřít. Přijde a vysvobodí mě. Ale kdy? Ležím tu už celé hodiny, jsem úplně ztuhlý... nad sídlem už možná svítá... Ale ona přijde. Přijde! Ta myšlenka, že Ginny přijde a nakonec ho přeci jenom odváže, že ho vysvobodí, ho celého zachvátila. Obrátil na ní celou svou mysl. Srdce se mu rozběhlo jako o závod a začal zrychleně dýchat. Začal se potit, tentokrát ne jen studeným náznakem potu, ale doopravdy. Uvědomil si, že má erekci. Co přijde teď? Smrt nebo vysvobození? Pokusil se co nejvíc uvolnit svou mysl. Jsi přece čaroděj. No tak! Dokážeš se dívat i jinak, než jenom očima. Snažil se, vypínal své síly na maximum, ale ne a ne toho dosáhnout. Napínal svůj mozek tak dlouho, až ho vypětí donutilo k rezignaci. A v tu chvíli, najednou, z ničeho nic – viděl. Seděla se zkříženýma nohama ani ne dva metry od něj a upřeně se na něj dívala. V tu chvíli se mu hlavou rozeznělo: „To ti to ale trvalo, princi. Čekala jsem, že přestaneš panikařit a použiješ něco takového mnohem dřív.“ Uzavírání! Sakra, uzavírání! Panikařil tak, že ho celou dobu ani v nejmenším nenapadlo tlumit nebo skrývat své myšlenky. „Četla jsi celou dobu?“ zeptal se v duchu. „Jistě. Bylo to mnohem elegantnější řešení než veritasérum, řekla bych.“ „Ale veritasérum fungovalo hned. Takhle jsi musela čekat celé hodiny...“ Místností se rozezněl její zvonivý smích. A taky její odpověď: „Ale, broučínku, hodiny? Od chvíle, kdy jsme přišli do této místnosti ještě neuplynulo ani třicet minut.“ Třicet minut? Půl hodiny??? To ale není možné?! A nebo... A nebo je. Sakra. Zmatkáři. Panikáři. Hňupe. Idiote! „Nechceš se začít ovládat? Máš sice roubík v puse, ale pořád ještě čtu cokoliv se ti jen mihne hlavou, princi.“ Dopr... zachytila ještě a pak se Draco opanoval natolik, aby svou mysl alespoň přiměřeně uzavřel. Před osobou zběhlou v nitrozpytu by pořád ještě byl bez šance, ale pro o rok mladší spolužačku už to byla nepřekonatelná překážka. Rozvázala ho, vyndala mu roubík a nakonec mu sundala šátek. Zamrkal. I šero sklepení mu najednou přišlo oslňující. Pak vydechl úžasem. Nebylo tu zas až takové šero! Ve vzduchu levitovaly desítky, možná i stovky rudých svící a jejich plaménky stylově ozařovaly celou mučírnu. A Ginny! Omyl. Lili! Ta tam bylo její mudlovské oblečení. Měla na sobě krvavě rudé šaty, tak sexy a odvážné, že předčily meze jeho dosavadní představivosti. Z ramen jí po zádech splýval karmínový plášť až na zem. Měla rudé střevíčky na podpatcích. Dracovi spadla čelist. Ušklíbla se. „Nemusím se ani snažit o nitrozpyt, když reaguješ takhle. Snaž se alespoň neposlintat podlahu, ty čuně!“ Draco se alespoň trošku ovládl, ale překonat závod se svým srdcem, které v tu chvíli mělo díky zběsilému tempu snad už celé míle náskoku prostě nemohl. A než si to stihl uvědomit, měl plnou erekci, čnící vstříc jeho paní Lili jako na pozdrav. Zrudl.
Lili se k němu sklonila a sevřela jeho penis, jen aby ho ještě trochu víc podráždila a pobavila se jeho studem. Draco cítil, že je velice blízko orgasmu a snad poprvé v životě mu to rozhodně nepřipadalo jako kdovíjak skvělý pocit. Cítil se přece... strašně? Sám nevěděl. Byl hodně zmatený. Duševně na tom byl bledě a nejraději by se propadl, ale jeho tělo ho zrazovalo. Prudce oddychoval a zvědavě pozoroval svou paní. Přemýšlel, co asi bude následovat.
„Čeho se vlastně bojíš, princi? Je to jen záležitost postoje. Všechno to je v tvojí mysli. Když si budeš, tak jako před chvílí, neustále uvědomovat, že tě miluji a že všechno, co tady probíhá je jen hra, až na to, že tentokrát to nejsi ty, kdo určuje pravidla, mohl by sis to ještě užít. Bojíš se bolesti? Myslíš si, že se něco změní, když tě teď za tvou nedůvěru vyplatím rákoskou? Přestane se ti to z ničeho nic líbit? Sám víš, že ne. Jediné čeho se bojíš a co ti přitom, zcela očividně, zároveň dělá dobře je ztráta kontroly. Tak se uvolni. Poddej se mi a užij si to. Užijme si to oba.“ Na okamžik se rozhostilo ticho. Potom Draco sklopil oči a zašeptal: „Ano, má paní.“
Žádné komentáře:
Okomentovat