Ginny dýchala čerstvý vzduch, vychutnávala si svěží ranní vánek a hřejivé paprsky slunce ve své tváři a najednou jí bylo úplně jedno, že se skoro nahá, spoutaná a ještě na řetězu producíruje s Malfoyem jako jeho pes – tedy pardon, fenka... Bylo jí vlastně dobře. Široko daleko nikdo nebyl, v korunách stromů zpívali ptáci a v trávě bzučely včely. Uvědomila si, že zahrady, kterými procházeli, jsou překvapivě pěkné. Pochmurnost a chlad interiérů sídla byly ten tam. Od černokněžnického rodu by tak příjemné okolí domu ani nečekala. Vlastně si představovala spíš bažiny a skaliska, než vzrostlé stromy, rozkvetlé louky, květinové záhony, skalky a upravené cestičky z bílého křemenného písku.
Jak mlčky kráčeli, Ginny přemýšlela a pomalu si tyto okamžiky začínala vychutnávat. Pak si uvědomila, že potřebuje čůrat. Krom toho, že si od rána nedošla, to způsoboval také chladný písek, kterým kráčela skoro bosá.
„Draco?“ Tvářil se, že jí neslyší, i když se na něj otočila. Povzdechla si, ale usmála se. Jeho marnivost jí vlastně připadala zábavná... Začínala to brát jako hru.
„Můj pane?“
„Ano,“ odpověděl tázavě a lehce se usmál, potěšilo ho, že jí to došlo a že přistoupila na jeho pravidla.
„Potřebuji čůrat.“
„Vidíš, já tě zapomněl vyvenčit,“ zareagoval překvapeně a ona se zasmála. Její úsměv ale záhy ztuhl, když jí došlo, že to myslel vážně. Stáhl jí totiž kalhotky i s podvazky a punčochami, strčil je do kapsy svého pláště a popošel s ní k nejbližšímu stromu. Nevěřícně se na něj podívala.
„Tady?!“
„Jo,“ odvětil lakonicky.
„Nemůžu alespoň za tamten keř?“
„Odkdy se pes před pánem schovává do křoví?“ Ginny už zase zčervenala ve tváři a odpověděla: „Ale pokud sis nevšiml, já nejsem tvůj pes.“
„Tak fena, sorry,“ zívl s předstíranou lhostejností pobavený Draco. Probodla ho očima, ale ulevit si se jí chtělo čím dál víc.
„Nemůžeš se alespoň otočit?“ On mlčel. Proto to zkusila, se zoufalstvím v hlase, znovu. „Nemohl by ses prosím otočit, můj pane?“
„Ne,“ ušklíbl se škodolibě a naopak se otočil přímo k ní a upřel na ní pohled. Oba už věděli, že výsledek téhle bitvy byl rozhodnutý ještě předtím, než vůbec začala. A tak si Ginny dřepla na bobek s rozkročenýma nohama a pokusila se vyčůrat se, rudá vztekem z toho ponížení. Nejraději by se propadla do země.
„Nejde to.“
„Že by to nebylo tak akutní? Neboj se, času máme dost...“ Zavřela oči a pod víčky se jí zaleskly slzy ponížení. Soustředila se na to, aby se uvolnila a mohla se vymočit, ale léta zvyku a výchovy jí prostě bránila si jen tak ulevit pod upřeným pohledem kohokoliv, natož před nažhaveným klukem jejího věku, který jí přímo hltal očima. Zaúpěla bolestí, vzdechla, z jejího rozkroku vystříkl kratičký zlatavý pramínek. Pak ale fyzická potřeba zvítězila nad vším lidským v ní a ona s hlubokým výdechem úlevy konečně čůrala. Když byla hotová, instinktivně se rozhlédla po něčem na utření. Ovšem jediná věc, které si stihla všimnout, byla Dracova erekce, tak mohutná, že jí nezakryl ani volný hábit. V její hlavě se srazily dvě zcela protichůdné myšlenky; jedna o slizkém perverzním úchylovi a druhá vida co s ním dělá pohled na mě,“ s příchutí potěšení a podivné pýchy. Ginny poprvé ucítila jeden z nejpodivnějších lidských pocitů; pýchu pokořených. Hrdost ponižovaných a trápených, že jejich bolest a stud vzrušují a těší jejich milované pány. Že to byl tenhle pocit samozřejmě nevěděla. Teď ho prostě jen pocítila a nebyla schopná o tom nijak moc přemýšlet.
„Potřebovala bych se otřít.“
„To je dobrý. Pojď bez kalhotek a uschneš.“ Vzhledem k tomu, že jiné řešení tu nebylo, poslechla a šla. Sluníčko hřálo víc a víc, vypadalo ta skutečně pěkný letní den. Draco se zastavil a chvíli si zálibně prohlížel její tělo zalité zlatavým svitem letního dne. Její drobnou, štíhlou postavu, jemnou pleť, roztomilé pihy, zářivě zrzavé vlasy... Je totálně sexy. Dokonalá... Chvíli přemýšlel a pak se zeptal: „Jak se ti líbil ten ranní polibek?“ Usmála se.
„Moc,“ řekla po pravdě. Neměla náladu lhát a věděla, že by to stejně poznal. Navíc na další dávku veritaséra se opravdu necítila.
„Co bys řekla na to, že tě odsud nenechám odjet jako pannu?“ Otázka prořízla vzduch jako vržený nůž, ale Ginny jakoby tahle ocel, co jí zasvištěla kolem uší, vůbec nerozhodila.
„S tím jsem se smířila vlastně už dvakrát. Když jsi mě sem pozval, myslela jsem si, vlastně jsem tak trochu doufala, že spolu jedné krásné noci prožijeme něžné, romantické milování.“ Rozhodla se být upřímná, šlo jí to docela dobře i bez chrabrovína, a její nebelvírský přístup Draca očividně zaskočil. Bodovala. „No a během včerejšího večera jsem prostě jen zapomněla na slova jako něha, romantika... Je mi jasné, že když budeš chtít, tak mě znásilníš – a taky že to po včerejší zpovědi pravděpodobně hodláš udělat.“ Na to, jaký strach z toho měla, o tom mluvila skutečně obdivuhodně klidně. Její hlas byl jasný a mluvila věcným tónem, který při rozebírání těchto témat odkoukala od něj. „Jenom nechápu, proč mi vlastně ubližuješ. A proč mi chceš ublížit ještě víc.“
Draco podlehl síle její upřímnosti a začal mluvit také na rovinu.
„Já ti vlastně nechci doopravdy ublížit. Mít navrch, ovládat tě a dávat ti to najevo trápením mi prostě dělá dobře, vzrušuje mě to. Nikdy bych to nedělal, kdyby ses mi nelíbila. Není to skutečná krutost, ale vlastně jenom hra. Hra, jejíž pointa je v tom, že o pravidlech rozhoduji já.“ Vydechl a jeho pohled znejistěl. Takhle už se asi dlouho nikomu neotevřel. Ginny se posadila do trávy. Draco sváděl krutý vnitřní boj, nejradši by jí nafackoval, na tento okamžik slabosti zapomněl a odvlekl jí pryč. Představa, že by Ginny přistoupila na jeho hru dobrovolně, bez tvrdého fyzického násilí a toho, že by jí musel pořád držet pod nátlakem a pouty, i v okamžicích, kdy si chtěl prostě jen vychutnat její přítomnost a něhu, ho nakonec přemohla a tak se posadil do trávy proti ní. Vodítko pustil z ruky. Byl by na ně zvláštní pohled; v podstatě nahá Ginny s pokrčenými koleny a rukama spoutanýma za zády seděla naproti Dracovi, který se ve svém smaragdovém hábitu posadil do tureckého sedu na trávě a pohlédl jí do očí. Ještě okamžik váhal a pak začal spřádat své myšlenky do slov.
„A kdybych ti slíbil, že tě neznásilním, že zůstaneš přinejmenším prakticky panna, pokud si to sama nebudeš přát jinak, jsi ochotná pro to něco udělat?“
„Co?“
„Spolupracovat. Přistoupit na mojí hru, jak jsi to sama nazvala. Poslouchat mě... Být moje.“
„Slíbíš mi, že mě neznásilníš?“
„Slibuji.“ V jeho hlase zněla skoro obřadní vážnost.
„A já slibuji, že budu spolupracovat. Budu tvoje... Tvoje co budeš chtít. I když pořád bych nejradši byla tvoje holka, miláčku.“ Usmál se. „Když to říkáš tímhle tónem, miláčku zní skoro líp než tvoje poloironické můj pane. Ale pravidla se nemění,“ řekl škádlivým hlasem.
„Dobře. A nemohl bys mi třeba sundat ty pouta? Už delší dobu necítím prsty a pomalu dostávám křeče do ramen, můj pane.“ Poprvé to znělo pravdivě, normálně... Bez hořce ironického podtextu a jedovatého sarkasmu.
„Fajn. Počkej.“ Vstal, obešel jí a klekl si za ní a začal jí povolovat pouta. Pak je sundal úplně. Ginny sykla bolestí, když se jí ztuhlé ruce s promodralými dlaněmi uvolnily a dala je podél těla. Snažila se rukama pohybovat, ale byly úplně v křeči a každý sebemenší pohyb jí způsoboval intenzivní, vystřelující bolest. Zakňučela.
„Ššt,“ konejšil jí Draco. „Nehýbej se. Nic nedělej.“ Začal jí jemně masírovat ruce od konečků prstů přes dlaně a zápěstí postupně až k loktům a ramenům. Ginny cítila mravenčení jak se jí do paží vracel cit. A také vzrušení. Draco dokázal být tak jemný, když chtěl... Povolil jí podprsenku a odhodil jí do trávy.
„Je trošku zbytečný, abys na sobě měla tohle, když už nemáš nic jiného, ne?“ Ginny zlehka, opatrně pokrčila rameny, aby dala najevo, že tohle nechá raději na něm. Odepnul ještě řetěz z jejího obojku a pomohl jí vstát. „Pojď za mnou,“ přikázal jí a ještě než se otočil, věnoval několik vteřin pohledu na její krásné nahé tělo, jehož éterická křehkost byla ještě znásobená temně černým obojkem kolem krku.
Jak mlčky kráčeli, Ginny přemýšlela a pomalu si tyto okamžiky začínala vychutnávat. Pak si uvědomila, že potřebuje čůrat. Krom toho, že si od rána nedošla, to způsoboval také chladný písek, kterým kráčela skoro bosá.
„Draco?“ Tvářil se, že jí neslyší, i když se na něj otočila. Povzdechla si, ale usmála se. Jeho marnivost jí vlastně připadala zábavná... Začínala to brát jako hru.
„Můj pane?“
„Ano,“ odpověděl tázavě a lehce se usmál, potěšilo ho, že jí to došlo a že přistoupila na jeho pravidla.
„Potřebuji čůrat.“
„Vidíš, já tě zapomněl vyvenčit,“ zareagoval překvapeně a ona se zasmála. Její úsměv ale záhy ztuhl, když jí došlo, že to myslel vážně. Stáhl jí totiž kalhotky i s podvazky a punčochami, strčil je do kapsy svého pláště a popošel s ní k nejbližšímu stromu. Nevěřícně se na něj podívala.
„Tady?!“
„Jo,“ odvětil lakonicky.
„Nemůžu alespoň za tamten keř?“
„Odkdy se pes před pánem schovává do křoví?“ Ginny už zase zčervenala ve tváři a odpověděla: „Ale pokud sis nevšiml, já nejsem tvůj pes.“
„Tak fena, sorry,“ zívl s předstíranou lhostejností pobavený Draco. Probodla ho očima, ale ulevit si se jí chtělo čím dál víc.
„Nemůžeš se alespoň otočit?“ On mlčel. Proto to zkusila, se zoufalstvím v hlase, znovu. „Nemohl by ses prosím otočit, můj pane?“
„Ne,“ ušklíbl se škodolibě a naopak se otočil přímo k ní a upřel na ní pohled. Oba už věděli, že výsledek téhle bitvy byl rozhodnutý ještě předtím, než vůbec začala. A tak si Ginny dřepla na bobek s rozkročenýma nohama a pokusila se vyčůrat se, rudá vztekem z toho ponížení. Nejraději by se propadla do země.
„Nejde to.“
„Že by to nebylo tak akutní? Neboj se, času máme dost...“ Zavřela oči a pod víčky se jí zaleskly slzy ponížení. Soustředila se na to, aby se uvolnila a mohla se vymočit, ale léta zvyku a výchovy jí prostě bránila si jen tak ulevit pod upřeným pohledem kohokoliv, natož před nažhaveným klukem jejího věku, který jí přímo hltal očima. Zaúpěla bolestí, vzdechla, z jejího rozkroku vystříkl kratičký zlatavý pramínek. Pak ale fyzická potřeba zvítězila nad vším lidským v ní a ona s hlubokým výdechem úlevy konečně čůrala. Když byla hotová, instinktivně se rozhlédla po něčem na utření. Ovšem jediná věc, které si stihla všimnout, byla Dracova erekce, tak mohutná, že jí nezakryl ani volný hábit. V její hlavě se srazily dvě zcela protichůdné myšlenky; jedna o slizkém perverzním úchylovi a druhá vida co s ním dělá pohled na mě,“ s příchutí potěšení a podivné pýchy. Ginny poprvé ucítila jeden z nejpodivnějších lidských pocitů; pýchu pokořených. Hrdost ponižovaných a trápených, že jejich bolest a stud vzrušují a těší jejich milované pány. Že to byl tenhle pocit samozřejmě nevěděla. Teď ho prostě jen pocítila a nebyla schopná o tom nijak moc přemýšlet.
„Potřebovala bych se otřít.“
„To je dobrý. Pojď bez kalhotek a uschneš.“ Vzhledem k tomu, že jiné řešení tu nebylo, poslechla a šla. Sluníčko hřálo víc a víc, vypadalo ta skutečně pěkný letní den. Draco se zastavil a chvíli si zálibně prohlížel její tělo zalité zlatavým svitem letního dne. Její drobnou, štíhlou postavu, jemnou pleť, roztomilé pihy, zářivě zrzavé vlasy... Je totálně sexy. Dokonalá... Chvíli přemýšlel a pak se zeptal: „Jak se ti líbil ten ranní polibek?“ Usmála se.
„Moc,“ řekla po pravdě. Neměla náladu lhát a věděla, že by to stejně poznal. Navíc na další dávku veritaséra se opravdu necítila.
„Co bys řekla na to, že tě odsud nenechám odjet jako pannu?“ Otázka prořízla vzduch jako vržený nůž, ale Ginny jakoby tahle ocel, co jí zasvištěla kolem uší, vůbec nerozhodila.
„S tím jsem se smířila vlastně už dvakrát. Když jsi mě sem pozval, myslela jsem si, vlastně jsem tak trochu doufala, že spolu jedné krásné noci prožijeme něžné, romantické milování.“ Rozhodla se být upřímná, šlo jí to docela dobře i bez chrabrovína, a její nebelvírský přístup Draca očividně zaskočil. Bodovala. „No a během včerejšího večera jsem prostě jen zapomněla na slova jako něha, romantika... Je mi jasné, že když budeš chtít, tak mě znásilníš – a taky že to po včerejší zpovědi pravděpodobně hodláš udělat.“ Na to, jaký strach z toho měla, o tom mluvila skutečně obdivuhodně klidně. Její hlas byl jasný a mluvila věcným tónem, který při rozebírání těchto témat odkoukala od něj. „Jenom nechápu, proč mi vlastně ubližuješ. A proč mi chceš ublížit ještě víc.“
Draco podlehl síle její upřímnosti a začal mluvit také na rovinu.
„Já ti vlastně nechci doopravdy ublížit. Mít navrch, ovládat tě a dávat ti to najevo trápením mi prostě dělá dobře, vzrušuje mě to. Nikdy bych to nedělal, kdyby ses mi nelíbila. Není to skutečná krutost, ale vlastně jenom hra. Hra, jejíž pointa je v tom, že o pravidlech rozhoduji já.“ Vydechl a jeho pohled znejistěl. Takhle už se asi dlouho nikomu neotevřel. Ginny se posadila do trávy. Draco sváděl krutý vnitřní boj, nejradši by jí nafackoval, na tento okamžik slabosti zapomněl a odvlekl jí pryč. Představa, že by Ginny přistoupila na jeho hru dobrovolně, bez tvrdého fyzického násilí a toho, že by jí musel pořád držet pod nátlakem a pouty, i v okamžicích, kdy si chtěl prostě jen vychutnat její přítomnost a něhu, ho nakonec přemohla a tak se posadil do trávy proti ní. Vodítko pustil z ruky. Byl by na ně zvláštní pohled; v podstatě nahá Ginny s pokrčenými koleny a rukama spoutanýma za zády seděla naproti Dracovi, který se ve svém smaragdovém hábitu posadil do tureckého sedu na trávě a pohlédl jí do očí. Ještě okamžik váhal a pak začal spřádat své myšlenky do slov.
„A kdybych ti slíbil, že tě neznásilním, že zůstaneš přinejmenším prakticky panna, pokud si to sama nebudeš přát jinak, jsi ochotná pro to něco udělat?“
„Co?“
„Spolupracovat. Přistoupit na mojí hru, jak jsi to sama nazvala. Poslouchat mě... Být moje.“
„Slíbíš mi, že mě neznásilníš?“
„Slibuji.“ V jeho hlase zněla skoro obřadní vážnost.
„A já slibuji, že budu spolupracovat. Budu tvoje... Tvoje co budeš chtít. I když pořád bych nejradši byla tvoje holka, miláčku.“ Usmál se. „Když to říkáš tímhle tónem, miláčku zní skoro líp než tvoje poloironické můj pane. Ale pravidla se nemění,“ řekl škádlivým hlasem.
„Dobře. A nemohl bys mi třeba sundat ty pouta? Už delší dobu necítím prsty a pomalu dostávám křeče do ramen, můj pane.“ Poprvé to znělo pravdivě, normálně... Bez hořce ironického podtextu a jedovatého sarkasmu.
„Fajn. Počkej.“ Vstal, obešel jí a klekl si za ní a začal jí povolovat pouta. Pak je sundal úplně. Ginny sykla bolestí, když se jí ztuhlé ruce s promodralými dlaněmi uvolnily a dala je podél těla. Snažila se rukama pohybovat, ale byly úplně v křeči a každý sebemenší pohyb jí způsoboval intenzivní, vystřelující bolest. Zakňučela.
„Ššt,“ konejšil jí Draco. „Nehýbej se. Nic nedělej.“ Začal jí jemně masírovat ruce od konečků prstů přes dlaně a zápěstí postupně až k loktům a ramenům. Ginny cítila mravenčení jak se jí do paží vracel cit. A také vzrušení. Draco dokázal být tak jemný, když chtěl... Povolil jí podprsenku a odhodil jí do trávy.
„Je trošku zbytečný, abys na sobě měla tohle, když už nemáš nic jiného, ne?“ Ginny zlehka, opatrně pokrčila rameny, aby dala najevo, že tohle nechá raději na něm. Odepnul ještě řetěz z jejího obojku a pomohl jí vstát. „Pojď za mnou,“ přikázal jí a ještě než se otočil, věnoval několik vteřin pohledu na její krásné nahé tělo, jehož éterická křehkost byla ještě znásobená temně černým obojkem kolem krku.
Žádné komentáře:
Okomentovat