Pak vyrazil pryč z cesty, směrem hlouběji do parku, kráčejíc trávou na které teprve dosychaly poslední krůpěje třpytivé rosy. Ginny se držela asi krok za ním, užívala si toho, že má konečně volnost pohybu, pohrávala si se svými vlasy, protahovala si ztuhlou šíji a rozverně kroužila bosýma nohama v dobře udržované, hebké trávě, jejíž vláha příjemně studila a laskala její bělostná chodila. Kráčeli stále hlouběji do parku, který pomalu houstl a měnil se spíše v les. Terén se svažoval dolů, scházeli do jakéhosi údolíčka. Bylo tu o něco chladněji než nahoře na cestě, ale Ginny si husí kůže na svých rukou vůbec nevšímala; byla úplně unesená krásou toho místa. Bylo tu ticho, vzduch byl vlhký, ale přesto svěží, prastaré stromy porostlé lišejníky, mechem, jmelím a břečťanem tvořily celistvou klenbu, díky které tu bylo jemné příšeří. Pěstěný trávník tu nahradila svěže zelená lesní travička. Draco popadl Ginny a nesl jí v náručí. Byla jeho gestem zaskočená.
„Stačilo říct, jen jsem se na okamžik kochala. Nemusíš se se mnou tahat...“ Zadíval se jí tázavě do očí, dokud nedodala: „...můj pane.“ Pak jí odpověděl.„Je tu celkem hustý podrost, maliní a ostružiní, měla bys úplně rozedrané nohy. A já tě chci celou,“ zasmál se, „jsem totiž příšerný sobec.“ Tichem lesa pronikl dvouhlasný zvonivý smích.
„A kam mě to vlastně neseš, můj pane?“ Zeptala se Ginny zvědavě.
„Důvěřuj svému pánovi a nech se překvapit, prcku.“ Dívka v jeho náručí nespokojeně zabručela.
„Máš sice moc mi říkat jak chceš, můj pane, ale jestli smím vyjádřit svůj ponížený názor, prcek vážně nezní originálně. Myslím, že na prcka líbám docela obstojně, ne?“ Draca rozesmálo, jakým způsobem se proti oslovení ohradila, aby nevypadla z role. Znělo to jakoby citovala Shakespeara, vyjma poslední věty, která byla cíleně svůdná a dráždivá.
„Jestli řekneš ještě slovo tímhle tónem, povalím tě na zem tady a teď, trní-netrní, a nepřej si vědět, jaké všechny následky by to na tobě zanechalo,“ řekl tónem, který jasně vypovídal o tom, co by s ní asi tak chtěl provádět, když už by ležela na té zemi.
„A vůbec, prcku, jak jinak bych ti měl říkat? Jména jsou fádní... do hry se nehodí.“
„Jsi přece chytrý víc než dost na to, abys něco vymyslel, můj pane.“ Dráždila ho. Byl vzrušený a vyhecovaný její drzostí, ukrytou v hávu zdvořilých frází. Zajímalo ho, kde se v ní vzala schopnost takhle si s ním verbálně pohrávat. Musela být sečtělá a mnohem chytřejší, než si o ní původně myslel... Neměl bych jí podceňovat.
„Proč bych se měl snažit já? Začni ty. Kdybys měla vymyslet nějaké jméno, jak bys mi říkala a proč?“ Ginny zaváhala. Pak se jí zajiskřilo v očích a zašeptala: „Prince rose blanche.“
„Princ bílá růže?“ ... „Ty umíš francouzsky?“ zaznělo pak dvouhlasně. Zasmáli se tomu.
První odpověděl Draco: „Jistě. Francouzština patří k bontonu starých rodů, navíc, náš rod je tak trochu francouzského původu. Ale odkud umíš francouzsky ty?“
„Já vlastně ani francouzsky neumím. Učila jsem se jako samouk podle jedné učebnice, protože jsem chtěla číst francouzské knížky a básně nepřeložené. Pohořela jsem už na Malém princi.“ Draco se usmál.
„Le Petit prince, tu knížku jsem míval moc rád. A o tom to vlastně je... Chci si tě ochočit jako malý princ lišku. Ale vím, že za to potom ponesu zodpovědnost.“
„Neřekla bych do tebe, že jsi takhle sečtělý. Kdo se ti ještě líbí krom Saint Exupéryho?“
„Shakespeare, Wilde, ale i Bradbury... moment, proč bys do mě vlastně neřekla, že budu sečtělý?“
„Exupéry, Shakespeare, Wilde, Bradbury... víš co mají společného, Draco?“ Ani si nevšiml, že ho oslovila neformálně.
„Co, kromě toho, že mám rád jejich díla?“
„Jsou to mudlové. Myslela jsem, že pohrdáš mudly.“
„Ale... hloupost. To je jen taková póza. Myslím, že se to ode mě tak nějak čeká, ne? Jsem čistokrevný, ve Zmijozelu, jsem syn svého otce. Nesnáším Pottera. Bylo by trošku absurdní, kdybych se zastával mudlů navzdory tomu všemu... Držím se své role. Jako my všichni. Celý život je vlastně hra, ne jen tohle léto... A svět je jedno velké jeviště.“ Ginny nevěděla, co na to má říct, bylo pro ní docela obtížné tuhle informaci strávit, a tak raději změnila téma.
„A co tedy moje přezdívka, když už jsem přemýšlela jako první, mon prince?“ Draco jí postavil do trávy. Stáli před nádherným altánem, kruhovou zídkou z bělostného kamení s dubovou, tmavě mořenou stříškou. Nad altán se skláněla mohutná smuteční vrba, jejíž větve visely až dolů na hladinu malého jezírka, které vyplňovalo dno údolí. Ginny zalapala po dechu. Úchvatné místo! Její úžas ho očividně potěšil. Pak jí odpověděl: „Ještě jsi mi neřekla proč princ bílá růže... do té doby to neplatí.“
„Princ, protože mi jako princ připadáš. Vznešený, charismatický a pyšný. Přesně jako princ z pohádky. Navíc i Bradavicích o tobě někteří mluví jako o zmijozelském princi, o tom nevíš? Růže protože jsi krásný a jemný, ale máš trny. Spoustu ostrých trnů, proto není lehké být ti nablízku. A bílá? Bílá jako tvoje nádherná tvář, jako tvůj úsměv. A popravdě taky proto, že jsem si v sídle všimla, že bílá růže je jedním ze znaků vašeho rodu. Objevuje se na obrazech vašich dávných předků.“ Draco polkl.
„Ta bílá růže není odznakem rodu. Je to prastaré vyznamenání těch členů rodu, kteří nikdy nepoužívali černou magii. Symbol čistoty a naděje. Je jen na velice starých obrazech. Poslední generace Malfoyů si servítky rozhodně nebraly.“
„Třeba bys jí na svém obrazu také jednou mohl mít. Jsi přece můj prince rose blanche... Třeba ten můj nápad nebyl náhoda. Třeba jsi pro svůj rod skutečně novou nadějí.“ Draco se hořce ušklíbl.
„Jsi asi jediná optimistka co se mé budoucnosti týče. Celé Bradavice už mě vidí jednou nohou v Azkabanu a pro otce jsem zas jen zbabělé budižkničemu. Nová naděje. Rád bych věděl, jestli jsi ty tak naivní, a nebo já takový pesimista, ale naděje rozhodně není to, co bych sám v sobě viděl.“
„Naděje je to nejlepší vyznání. Lepší víru už najdeš jenom těžko. Neměl bys jí ztrácet už takhle brzo.“
„Uf. Díky. Vím, že to myslíš dobře, ale nemám teď náladu takhle filosofovat. Řekl bych, že prostě uvidíme...“
„Uvidíme,“ přikývla. „A proč jsi mě vlastně vzal sem, když ne na filosofování? Tohle mi přijde jako krásné místo na přemýšlení.“
„To máš pravdu. Ale většinou sem chodím přemýšlet sám. Pak ze sebe všechno spláchnu v tomhle jezírku a cítím se jako znovuzrozený. Tohle místo mě léčí. Pojď, zaplaveme si.“ Svlékl si hábit, měl na sobě už jen černé šortky a černošedé botasky, ale ani s těmi se dlouho nezabýval. Ginny překvapeně zamrkala.
„Copak zíráš?“
„N-nic,“ zaváhala Ginny a pak zavtipkovala: „Překvapilo mě, že můj princ nosí pod tradičním hábitem moderní mudlovské botasky.“ Draco se zasmál a pak jí vzal za ruku a vedl do jezírka. Dobře věděl, že jí zaskočila jeho nahota. Nestyděl se před ní. Neměl proč, navíc koupat se tu nahý byl prostě zvyklý a nehodlal na tom nic měnit. A vzhledem ke své pozici a tomu, že ona už nahá byla, nemusel nic vysvětlovat. Za chvíli už jejich těla zčeřila osvěžující, lehce nazelenalou vodu jezírka, do kterého se právě trhlinou mezi korunami stromů opíralo polední slunce. Vypadali jako dva motýli, bílí, zářiví a ladní. Plavali až k bělostným leknínům opodál, kde se Draco zastavil. Ginny zjistila, že tam také stačí, když se postaví na špičky. To ale nemusela. Draco jí objal a ona obemkla své nohy kolem jeho boků. Udržel jí úplně lehce, protože jí voda nadnášela. Tentokrát začala líbat ona jeho. Nezdálo se však, že by mu dočasná ztráta vedení vadila. Za chvíli se už vášnivě líbali, oba bloudili rukama zvědavě po těle toho druhého, hladili se a mazlili. Ginny obdivovala Dracovo vypracované tělo, jak už se dnes přesvědčila, mnohem silnější, než se díky jeho výšce zdálo být v hábitu. Jejich rty se k sobě tiskly stále znovu, víc a víc, jejich jazyky se střídavě proplétaly a zkoumaly ústa toho druhého. Teprve když se od sebe odklonili, uvědomila si Ginny, že jí je docela zima. Dracovi asi taky nebylo nejtepleji, ale když si všiml, jak se maličká začíná chvět, hned zamířil ke břehu jezírka, k altánku. Tam bylo sucho a teplo. Byl prohřátý od sluníčka. Sotva vešli dovnitř, už se zase líbali. Nemohli přestat. Draco už se nenamáhal skrývat svou erekci, takže když si Ginny lehla na kamennou podlahu, neváhal a přitiskl se na ní. Dotýkali se druhého, už ne tak divoce, ale jemně, něžně, zkoumavě... líbali se jen letmo. Pak, po několika desítkách minut, které jim připadaly jako celé hodiny a přitom tak krátké, přestali a posadili se na kamennou zídku, odkud byl průzorem altánku krásný výhled na jezírko. Už dávno jim nebyla zima, naopak, po těle jim ztékaly první čúrky potu. Dracův penis čněl vzhůru napjatý v celé své velikosti. Ginny si netroufla odhadnout jeho velikost, ale připadal jí obrovský. Draco se podíval stejným směrem jako ona a pak na ní. Pochopila jeho nevyřčenou výzvu a váhavě se k němu sklonila. Přetáhla mu předkožku a poprvé políbila jeho penis. Připadal jí skutečně ohromný, neměla s orálním sexem žádné zkušenosti. Samozřejmě, že už o “kouření” slyšela a měla představu, jak se to asi dělá, ale scházela jí praxe. Její drobná ústa si s velikostí jeho ztopořeného, jako kámen tvrdého údu nevěděla rady. Pak se nadechla a poprvé zkusmo obemkla jeho žalud svými tenkými rty. Vzdychl rozkoší. Zřejmě na to jdu dobře, blesklo jí hlavou. Obemkla rty místo, kde se penis rozšiřoval na žalud, a začala ho lehce krouživými pohyby dráždit. Intenzivně při tom lízala jeho žalud. Jeho vzdechy a zrychlený dech které k ní shora doléhaly, jí ujišťovaly, že je na dobré cestě. Sklouzla z lavice a klekla si mezi jeho kolena, aby k jeho mužství měla lepší přístup.
Když se kolem jeho penisu poprvé sevřela její ústa a on ucítil tu přívětivou, teplou vlhkost, zasténal rozkoší. Cítil se jako pán světa, mocnější než sám Voldemort, slavnější než Harry Potter... Jeho ego nebylo v tu chvíli o nic méně než střed vesmíru. Ve chvíli, kdy začala intenzivně dráždit jeho žalud, však přestal myslet. Poslední myšlenka, než jeho rozum utonul ve vlnách rozkoše byla: Jak tohle sakra dělá?! Pak už byla jen slast. Jeho tělo v sílící extázi zrzavá záplava vlasů v jeho klíně, rytmicky se vzdouvající jako oceán. Zanedlouho už se třásl vzrušením a zcela nevědomky jí pánví vycházel mírně vstříc. V jednom okamžiku byl slepý a hluchý. Nebyl čas, nebylo nic, jen extáze. A pak ta extáze vybuchla... Jeho první orgasmus s dívkou, záplava slasti, která ho málem zbavila vědomí. Napůl podvědomě mu ze rtů splynulo: „Polykej,“ ale byla to jen naléhavá, ponížená prosba a ne rozkaz. A v tu chvíli už jeho penisem škubal jeden stah za druhým. Jeho semeno proudilo v nekonečné záplavě ven. Pak se opřel o stěnu altánku, veškeré jeho napětí povolilo a on začal lapat po dechu, protože posledních několik vteřin prostě zapomněl dýchat.
Polykala. Bylo jí jedno, jestli to měl být rozkaz, přání a nebo jen varování. Teplý, mírně slaný sliz zaplavil její ústa s takovou prudkostí, že polykala prostě reflexivně. Co jiného mohla dělat? Příval však byl až příliš velký. Měla spermatu plná ústa a něco jí vytrysklo koutky ven. Dracův asi osmivteřinový orgasmus jí připadal nekonečně dlouhý. Dusila se a začala se dávit. Konečně proud ustal a ona zdvihla hlavu. Přerývavě dýchala a naprázdno polykala, byla zmatená z chuti, která ulpívala v jejích ústech. Pocit dávení, který způsobily už jeho přírazy před orgasmem, při kterých jí z úst pronikal skoro až do krku, v ní ještě teď zanechávaly nepříjemný pocit. Měla ztuhlé hrdlo a zvláštní pocit v ústech. Draco se zvolna probral. Když viděla leknutí v jeho tváři když na ní zaostřil, začala se bát, jestli ho nějak nenaštvala a jestli teď Draco svým chladem tento okamžik nepokazí. Draco se ale napůl vystrašeným hlasem se starostlivě zeptal: „Jsi v pořádku? Neublížil jsem ti?“ Ulevilo se jí. Něco takového potřebovala slyšet. „To bude dobrý.“ Usmála se. Uvědomila si, že má na tvářích zbytky jeho ejakulátu. Otřela je prsty a jelikož jí nenapadlo nic jiného, prsty olízla. Šokovaný Draco na ní chvíli zíral. Pobavilo jí to. Neuvědomila si, že tohle gesto muselo vypadat zkušeně a smyslně, dokud ho neudělala. Všimla si zbytků spermatu na jeho pyji a tak ho naposledy obemkla rty a olízala dočista. Draco vypadal jakoby na něj šly mdloby, což ostatně nebylo daleko od pravdy.
„Ginny?“ Zaváhal. „Myslím, že ti něco dlužím. Tvoje jméno v naší hře by mělo být Lili. Jako lilie. Krásná a bělostná jako symbol čistoty, ale přesto exotická a překvapivá, svůdná svou tajuplnou vůní a plná překvapení. Jsi moje lilie. Nepotřebuješ ani trny na to, aby ses svou mocí vyrovnala růži. A pokud chceš, říkej mi klidně prince rose blanche nebo princi. Zní to milionkrát lépe než pane. A vlastně... teď zrovna mi říkej jak chceš. Rád bych svou hru na okamžik odložil.“ Sedla si tak, aby se dívali jeden druhému do očí. Pohladil jí po tváři a díval se na ní jako na ten nejcennější poklad. „Počkej tu. Seženu nějaký oběd.“ Otočil se, zběžně přes sebe přehodil hábit a kvapem vyběhl z altánku. Ve dveřích se ještě otočil: „A Ginny? ... Děkuji ti!“ A pak během několika okamžiků zmizel v hustém porostu.
Žádné komentáře:
Okomentovat